Článek
Byla jsem jen na procházce.
Žádný plán. Jen ticho, venku, pryč od lidí.
A tehdy jsem ho potkala.
Starší pán, šedivé vlasy, klobouk, trochu shrbený.
Nepůsobil zvláštně – jen jinak. Jinak klidně.
Usmál se.
A pak řekl:
„Znáte tady to místo za potokem? Ne? Pojďte, ukážu vám ho. Ale připravte se, že z něj budete mít husí kůži.“
Asi jsem měla říct ne.
Ale něco na jeho hlase mě nutilo jít.
Nebylo to děsivé – bylo to… zvláštní.
A tak jsem šla.
Vedl mě lesem, cestou, kterou bych sama nenašla.
Mlčel.
A pak jsme přišli k něčemu, co vypadalo jako opomenutý kus krajiny.
Zvláštní zarostlé údolí, ticho hustší než vzduch, světlo jako před bouřkou.
A pán jen řekl:
„Tady to kdysi všechno skončilo.“
Nevěděla jsem, co tím myslí.
Ale v ten moment mi po zádech přeběhl mráz.
Ne fyzický.
Něco hlubšího.
Jako by to místo neslo paměť.
Ne mou. Ne jeho.
Ale něčí.
Chtěla jsem se zeptat.
Ale on se už otočil a šel zpět.
Neřekl víc.
A když jsem se za ním o pár minut později ohlédla – už tam nebyl.
Od té doby to místo zůstalo v mé hlavě.
Neumím ho popsat.
Ani to, co jsem tam cítila.
Ale něco ve mně od té chvíle zůstalo jinak.
Závěr:
Některá místa si tě najdou.
A některá setkání nejsou náhoda.
Někdy stačí, aby tě úplně cizí člověk zavedl tam, kde se tvá duše na chvíli zarazí –
a přestaneš rozlišovat realitu od něčeho… staršího.
