Článek
Myslela jsem si, že už mě v životě a ve vztazích nic nepřekvapí. Ale tohle byl zážitek, který mi ještě dnes běží hlavou.
Bylo mu 52. Vypadal normálně. Vlastně víc než normálně – inteligentní, vtipný, příjemný, galantní.
Měla jsem za to, že za sebou má minimálně dvě exmanželky, několik afér a jednu dávno uzavřenou krizovou terapii.
Ale ne.
Po třetí schůzce mi řekl:
„Já nikdy s nikým nespal.“
První reakce? Šok. Nedůvěra. Podezření.
Myslela jsem si, že si dělá legraci. Nebo že je extrémně nábožensky založený. Nebo… že má problém.
Jenže on byl úplně v klidu.
„Nevyšlo to. Ne že bych nechtěl. Jen jsem byl stydlivý. Pak utekla léta. A teď už nevím, jak to začít.“
Bylo to jedno z nejlidštějších, nejotevřenějších přiznání, co jsem kdy slyšela.
Společnost mu říká „divný“. Ale on je jen člověk s jinou cestou.
Panic po padesátce? To přece nemá být možné. Všichni mají mít zkušenosti.
Ale on místo toho sbíral knihy, znalosti, staral se o rodiče, pracoval.
A mezitím mu celý tenhle „normální“ milostný svět tak nějak protekl mezi prsty.
A jaké to bylo? Upřímně? Nečekaně krásné
Nebudu lhát – měla jsem strach. Z nezkušenosti, z trapnosti, z tlaku.
Ale právě to, že nebyl zkažený očekáváním nebo předsudky, z toho udělalo něco výjimečného.
Byl pozorný. Opravdový. Vnímal. Ptával se, co mi dělá dobře.
A hlavně – žádná machrovina, žádné ego. Jen prostá, tichá lidskost.
A co na to okolí?
Když jsem to řekla kamarádce, vyprskla smíchy. Jiný kamarád řekl:
„To je nějaký úchyl, ne?“
A v tu chvíli mi došlo, jak krutě se díváme na ty, kdo nezapadají do našeho modelu „normálnosti“.
Kdyby to byla žena, všichni by ji litovali.
Když je to chlap, všichni se mu smějí.
Tihle lidé existují. Jen o nich nikdo nemluví
Nevyspal se s nikým. A přesto je laskavější, hlubší a důvěrnější než většina mužů, co za sebou mají desítky zkušeností.
A já jsem díky němu pochopila, že život neprobíhá všem stejně. A že „normální“ je jen iluze.
