Článek
Nešlo o nic podezřelého. Nejdřív
Ležela na gauči, smála se do telefonu. Když jsem se jí zeptal, co je tak vtipného, zlehčila to. Prý „kamarádka z práce, posílá jí memečka“. Jenže když jsem o deset minut později šel kolem a uviděl na displeji jméno „Tomáš (fitko)“, zapadlo mi to.
Když si všimla, že jsem zahlídl jméno, zbledla. A to byl moment, kdy jsem věděl, že je něco špatně.
Udělal jsem to. Sáhl jsem jí do telefonu
Nejsem typ, co kontroluje zprávy. Ale něco ve mně bouchlo. Počkal jsem, až šla do koupelny. A otevřel Messenger.
Nebyl tam žádný sexting. Nebylo tam „chci tě“ ani „pojď ke mně“. Ale bylo tam něco horšího:
– „S tebou se aspoň cítím jako žena.“
– „Doma už je to jen rutina.“
– „Kdybych tě potkala dřív…“
V tu chvíli jsem si uvědomil: Není to o tom, co udělala. Ale co už o mně necítí.
Nezahnula mi. Ale přestala mě chtít
Všichni máme slabý moment. Chybu. Emoce. Ale tohle nebyl úlet. To bylo emocionální odpojení, které trvalo týdny, možná měsíce. A já jsem to neviděl. Nebo nechtěl vidět?
Když vyšla z koupelny, položil jsem jí telefon zpátky na stůl. Nic jsem neřekl. Jen jsem se na ni podíval.
A ona pochopila.
Mlčeli jsme. Dlouho
Ten večer jsme spolu nepromluvili. Ale ve vzduchu viselo všechno. Ticho řvalo.
Druhý den jsem se zeptal: „Je mezi vámi něco?“
Odpověděla:
„Fyzicky ne. Ale asi jsem si k němu utekla… uvnitř. Potřebovala jsem se někde cítit jako žena. Ne jen jako matka. Ne jako někdo, koho jen míjíš ve dveřích.“
Největší rána? Ne zrada, ale prázdnota
Nebolelo mě, že si psala s jiným. Ale že mě přestala potřebovat. Že mi to neřekla. Že jsme spolu roky a ona radši psala cizímu chlapovi než mluvila se mnou.
A nejhorší? Že jsem to možná způsobil já.
Vztah neumírá nevěrou. Umírá tichým nezájmem
Neodešli jsme od sebe. Začali jsme spolu znovu mluvit. Upřímně. Bolestivě. Syrově. Ale víš co? Dnes jí dávám pusu dřív, než vezme mobil do ruky. A ona mi říká, co ji tíží, než to napíše někomu jinému.
Ne vždy tě partner podvede v posteli. Někdy tě opustí ve vlastní hlavě.
