Článek
Vždycky jsem si myslela, že se svou tchyní mám normální vztah. Nebyla jsem s ní nejlepší kamarádka, ale také jsme se nehádaly. Prostě klasická situace – občas mi lezla na nervy, měla nevyžádané rady, ale nic hrozného.
Jenže teď už si nejsem jistá, jestli jí ještě někdy budu moct věřit.
Přišla k nám na návštěvu. Chtěla vidět vnoučata, dát si kávu, poklábosit. Všechno probíhalo normálně – dokud jsem neodešla na chvíli do koupelny.
Když jsem se vrátila, viděla jsem ji, jak otevírá zásuvku v naší ložnici.
„Jen jsem něco hledala…“ Ale co?
Zůstala jsem stát ve dveřích a v první chvíli jsem nevěděla, co říct. Tchyně si mě nevšimla, byla zabraná do prohrabávání věcí. Když konečně zvedla hlavu, trhla sebou a rychle zásuvku zavřela.
„Co děláš?“ zeptala jsem se šokovaně.
Začala se vymlouvat. „Jen jsem hledala kapesník.“
Ale v ložnici žádné kapesníky nemáme.
Najednou začala něco blekotat o tom, že si myslela, že tam máme lékárničku. Jenže lékárničku máme v koupelně.
Bylo jasné, že lže.
Jak dlouho už tohle dělá?
Najednou mi došlo, že možná tohle nebylo poprvé.
Kolikrát už byla sama v našem bytě? Kolikrát jsem si myslela, že jen hlídá vnoučata, zatímco se ve skutečnosti přehrabovala v našich věcech?
Začala jsem si v hlavě přehrávat všechny ty momenty, kdy něco nebylo na svém místě. Doklady v jiné poličce. Peněženka položená jinak. Papíry na stole, které jsem si pamatovala jinak uspořádané.
Tohle nebyla náhoda.
„Přeháníš, určitě nic nehledala.“ Opravdu?
Když jsem to řekla manželovi, jen pokrčil rameny.
„Určitě jsi si to špatně vyložila. Možná fakt hledala kapesník nebo něco jiného.“
Takže chyba je na mé straně?
„A i kdyby se podívala do šuplíku, tak co? No a co?“ řekl a dál to neřešil.
Ale pro mě to problém je. Tohle přece není normální.
Má tohle hranice?
Teď už se bojím ji nechat v bytě samotnou. Když přijde na návštěvu, mám chuť všechno zamknout.
Jenže jak jí mám říct, že už jí nevěřím?
A hlavně – co ještě v mém domě tajně dělá, když se nikdo nedívá?
