Článek
Když jsme se rozhodli bydlet spolu, těšila jsem se na společný život. Sdílení radostí, péči o domov, rovnováhu ve vztahu. Jenže pak přítel přišel s tím, že bych měla platit polovinu nájmu.
Na první pohled to zní fér, že? Každý platí půlku, máme stejné podmínky. Jenže realita je jiná.
Půlku nájmu, ale práce v domácnosti je moje?
Nejde o to, že nechci přispívat. Jde o to, že kromě toho, že bych platila nájem, dělám ještě všechno ostatní.
- Nakupuju
- Vařím
- Kdo pere? Já
- Kdo uklízí? Já
Přítel přijde domů, hodí nohy nahoru a jeho „polovina“ povinností je splněná tím, že poslal peníze.
A moje povinnosti? Nejsou rozdělené na polovinu.
Nejsem jeho spolubydlící. Jsem jeho partnerka.
Pokud budeme dělit všechno na půlku, tak ať se to týká i domácích prací.
Ať si taky půlku týdne vaří, pere, žehlí, uklízí koupelnu, běhá po nákupech. Až si to rozdělíme spravedlivě, potom si klidně rozdělíme i nájem.
Dokud ale jedna polovina vztahu jen vydělává a druhá polovina maká doma i v práci, tak to žádná férovost není.
Kde je hranice mezi partnerstvím a vyžírkou?
Neříkám, že by muži měli ženy živit. Ale pokud chtějí rovnocenný podíl na financích, tak ať mají stejný podíl na všem ostatním.
Nechci být ani služka, ani jeho spolubydlící, co jen přispívá na bydlení.
Chci partnera. A pokud to nechápe, možná bych měla začít přemýšlet, jestli žiju s tím správným mužem.
