Článek
Nikdy jsme se nehádali. Všechno bylo skvělé. Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná.
Byla jsem nervózní, ale zároveň šťastná. Myslela jsem, že budeme šťastní oba.
Ale když jsem mu to řekla, místo radosti přišla ledová sprcha.
„Tohle jsme si nedomluvili.“
Nechápavě jsem na něj zírala. Jak jako nedomluvili?
Byli jsme spolu čtyři roky. Mluvili jsme o budoucnosti. O domě, o rodině, o dětech.
Ne teď, ale jednou.
Jenže teď to přišlo dřív. A místo toho, aby mě objal, začal přemýšlet, jak se toho zbavit.
„Vždyť máme ještě čas. Nechceš si to rozmyslet?“
Seděla jsem naproti němu a s každým dalším slovem mi bylo jasné, že v tomhle nejsem s ním, ale sama.
- Nechtěl dítě.
- Nechtěl zodpovědnost.
- Nechtěl mě podpořit.
Chtěl jen „ještě chvíli žít normálně“.
„Tak to aspoň nečekej, že ti budu pomáhat.“
To byla jeho poslední věta, než odešel.
Nechápala jsem, kde je ten muž, se kterým jsem plánovala život.
Bylo to jen do té chvíle, než šlo o něco vážného?
Najednou jsem se z partnerky stala problémem.
Proč jsou ženy vždy ty, kdo „musí rozhodnout“?
Když je dítě neplánované, vždy se řeší, co chce muž.
Ale co když já ho chci? Co když je to pro mě důležité?
Mám se obětovat jen proto, že on „ještě není připravený“?
A kdy by vlastně byl?
Možná jsem přišla o přítele. Ale ne o budoucnost.
Být matkou bez podpory partnera děsí každou ženu.
Ale možná je lepší být sama s dítětem, než být s mužem, který by se stejně jednou otočil zády.
Protože skutečný chlap neuteče, když jde do tuhého.
A já si zasloužím někoho, kdo se mnou bude stát v dobrém i zlém.
Ne někoho, kdo zmizí, když jde o víc než jen o něj samotného.
