Článek
Seděli jsme u televize, když to řekl. Jen tak, bez emocí, jako by mluvil o počasí.
„Měla bys začít cvičit, poslední dobou jsi přibrala.“
Zarazilo mě to. Ne proto, že bych si myslela, že mám dokonalé tělo. Ale proto, že jsem nikdy netušila, že to vidí i on.
Od té chvíle se všechno změnilo.
„Jen jsem to řekl na rovinu.“ Ale co když to slyším jinak?
Z jeho pohledu se nic nestalo. Jen řekl pravdu.
Ale já od té chvíle přemýšlím nad každým soustem, nad každým pohledem, který na mě hodí.
Když si mě obejme, dělá to ze zvyku, nebo mu v hlavě běží, že už nejsem, co bývala?
Když se ho chci dotknout, najednou mám pocit, že bych neměla.
Myslela jsem, že je mu jedno, jestli mám pár kilo navíc.
Nikdy jsme neměli problém s intimitou. Ale teď?
Lehnu si vedle něj a čekám. Čekám, jestli mě obejme. Jestli sám něco udělá.
A když ne? Přesvědčím se, že je to moje vina.
Vadí mu opravdu moje tělo, nebo je za tím něco jiného?
Možná to nebyla jen poznámka. Možná je to první varování, že už mě nevidí jako dřív.
Nebo si to jen vsugerovávám?
Má smysl se kvůli tomu trápit, nebo bych se měla ptát, proč se mě to vlastně tak dotklo?
