Článek
Byli jsme spolu přes rok.
Všechno v pohodě, smáli jsme se, měli podobné zájmy, plánovali dovolenou.
A pak najednou přišla věta, kterou nezapomenu:
„Víš co mi na tobě nejvíc vadí? Že neumíš vařit. A ani se nesnažíš.“
Ticho. Čekala jsem, že si dělá legraci. Nedělal. Myslel to vážně.
„Já chci ženskou, která uvaří, přijdu z práce a bude vonět guláš.“
A dodal:
„Takhle si tě nemůžu představit jako mámu.“
Nedostala jsem druhou šanci. Dostala jsem výpověď
Prý se „dlouho rozmýšlel“.
A že „jinak jsem fajn, ale vaření je základ vztahu.“
Základ vztahu?!
Jako vážně? Láska = brambory na kmíně?
Byla jsem v šoku.
Ne, nejsem kuchařka. Ale umím objednat jídlo. Umím nasytit hlad. Umím fungovat. Jen prostě nejsem typ, co miluje stát hodiny u plotny.
Od kdy je vaření testem lásky?
Kolik mužů by prošlo, kdybychom dělaly podobné „zkoušky“?
- Umíš složit pračku?
- Vyměnit žárovku?
- Umíš připravit dítěti svačinu na školní výlet?
Ale my jsme zvyklé neřešit. Oni řeší.
A když žena není kuchařka, tak je problém.
Nejsem špatná partnerka. Jen jsem jiná, než chtěl jeho máma
A víš co?
Jestli je jeho představa ideální ženy někdo, kdo se točí v kuchyni a servíruje trojobal s úsměvem,
tak ať si ji najde.
Já chci někoho, komu bude chutnat i chleba se sýrem. A kdo si mě neváží podle receptu, ale podle toho, jak se vedle mě cítí.
