Článek
Na začátku to bylo jinak. Chodili jsme na večeře, smáli se, dívali se spolu na filmy. Teď? Sotva přijde z práce, zmizí u počítače.
„Jen si na chvíli něco zahraju.“
Ale ta „chvíle“ trvá celé večery. Já mezitím sedím v obýváku sama.
Vztah na druhé koleji
Kolikrát už jsem si říkala, že je to normální? Každý má přece své koníčky. Jenže když s někým žijete, očekáváte, že si na vás aspoň někdy udělá čas.
Když mu něco říkám, přikývne, zamumlá „hm“, ale já vidím, že mě nevnímá.
„Počkej, až dohraju,“ říká, když se ho na něco ptám.
Ale až dohraje? Já už spím.
„Přeháníš, vždyť jsem doma!“
Když mu řeknu, že mi to vadí, diví se.
„Vždyť jsem tady s tebou, tak o co jde?“
Ano, je tady fyzicky. Ale mentálně? Úplně jinde.
Někdy už si ani nepamatuju, kdy jsme spolu naposledy seděli a jen si povídali.
Mám se smířit s tím, že pro něj neexistuju?
Vím, že ho hry baví. Ale kde je hranice mezi zábavou a ignorací partnera?
Chci vedle sebe někoho, kdo mě bude vnímat, ne jen spolubydlícího, který mi občas kývne na pozdrav.
Možná bych se měla ptát ne na to, kdy si na mě udělá čas.
Ale jestli vůbec chce.
