Článek
Dnes jsem narazila na dva autory, které mě doslova praštily do obličeje. Jeden autor tvrdil, že děti nemají mít žádné povinnosti, že mají jen běhat po lese a být „šťastné“. Druhý to rozsekal s tím, že z takových dětí vyrostou neschopní lenoši a že rodiče bez pravidel jsou neschopní.
Oba texty měly jedno společné — pocit nadřazenosti a nulovou empatii. A já si říkala: Kdy se z mateřství stala válka názorů?
Proč máme my ženy potřebu si dokazovat, která to dělá líp?
Jedna kojí, druhá ne. Jedna má bio výživu, druhá instantní kaši. A místo „to je tvoje volba“ slyšíme: „Takhle bych to nikdy neudělala.“
A bum — další rýha mezi námi.
Každá z nás žije jiný příběh. Jinou rodinu, jiný tlak, jiný denní boj. Přesto máme tu drzost hodnotit ostatní, protože „nám to funguje“. Jenže co funguje u jedné mámy, může druhou zničit.
A to je úplně v pořádku.
Za těmi jedovatými komentáři ale často není zlo. Je tam únava, nejistota a zranění. Protože spokojená máma nemá potřebu snižovat jinou.
Když někdo útočí, obvykle bojuje s vlastním pocitem selhání. A místo aby si to přiznal, najde si snadnější cíl – jinou matku.
Nikdo z nás nemá návod na dokonalé rodičovství.
Každá občas brečí do polštáře, každá selže, každá dělá, co umí.
A přesto se chováme, jako bychom skládaly zkoušku z mateřské dokonalosti před celým internetem.
Nejsme soupeřky. Jsme mámy.
A možná by bylo načase přestat se kousat a začít se chápat. Protože až my přestaneme válčit mezi sebou, naše děti konečně uvidí, že rozdílnost není hrozba.
Je to důkaz, že existuje víc než jeden správný způsob, jak milovat.
