Článek
Budík ve 4:15 není zvuk. Je to bolest
Zvonění budíku ve 4:15 ráno není jen nepříjemné. Je to fyzická bolest. Tělo se brání, oči pálí a když spustím nohy na studené lino, vím, že mě čeká další dvanáctihodinová směna u pásu.
V bytě je ticho. Manžel už odešel na ranní, děti ještě spí. Snažím se být potichu, když si zalévám instantní kávu, která už dávno nechutná jako káva, ale jako nutné palivo. Otevřu okno, abych vyvětrala – a místo čerstvého vzduchu mě udeří cigaretový kouř a smích.
Zatímco my vstáváme, oni slaví
Sousedé o patro níž mají party. Zase. Je úterý ráno, většina lidí buď spí, nebo vstává do práce. U Dvořákových jede zábava v plném proudu. Basová linka z levného reproduktoru, cinkání lahví, hlasitý smích.
Oni totiž nemusí řešit, že za pár hodin musí stát u stroje a plnit normy. Oni mají čas. Nekonečně mnoho času. Času, který jim někdo platí.
Když vycházím z domu, potkávám je ve vchodových dveřích. Mladý Dvořák se vrací s náručí plnou energetických nápojů a cigaret. Značková teplákovka, na kterou bych já šetřila půl roku. Ušklíbne se na mě.
„Vypadáš nějak strhaně,“ prohodí a ani mi nepodrží dveře.
Nejhorší není hluk. Nejhorší je obchod
Hluk se dá přežít. Zvyknete si. Stejně jako si zvyknete na plíseň v koupelně, kterou nemáte z čeho opravit. Nejhorší jsou konfrontace.
Minulý pátek v diskontu. V ruce seznam, všechno přesně spočítané, aby to vyšlo do výplaty. Jogurty v akci, chleba, mouka, nejlevnější mleté maso. Počítám drobné, když se přede mě nahrne celá jejich rodina.
Jejich pás vypadá jako reklama na hojnost. Značkové limonády, sladkosti, které by moje děti viděly leda o Vánocích, a hlavně maso. Hromady masa. Žádné nejlevnější varianty.
Účet přes tři tisíce. Paní Dvořáková pípne kartou a hotovo. Smích, plány na víkend, výlet, možná aquapark.
My jsme v aquaparku nebyli dva roky.
Pět set korun a pocit ponížení
Když jsem pak platila já svých pět set korun a musela jsem u pokladny nechat lepší prací prášek, protože mi chybělo dvacet korun, chtělo se mi brečet.
Ne proto, že bych byla chudá.
Ale proto, že se snažím.
S manželem pracujeme oba. Platíme daně. Nebereme od státu ani korunu. A stejně žijeme z ruky do huby. Zatímco o patro níž bydlí lidé, kteří oficiálně nepracují, ale na cigarety, alkohol a elektroniku peníze mají vždycky.
Krkovice na balkoně a složenky na stole
Včera to vyvrcholilo. Přišla jsem domů úplně vyřízená. Nohy mě bolely tak, že jsem si je musela dát nahoru. Zespodu se linula vůně grilovaného masa. Dvořákovi grilovali na balkoně.
Manžel seděl u stolu nad složenkami za elektřinu a plyn. Zase zvýšili zálohy. Budeme muset sáhnout do rezervy na auto.
Otevřela jsem okno, abych je okřikla, a slyšela jejich rozhovor. Paní Dvořáková vyprávěla, jak byla vyřídit příspěvek na bydlení a jak to bylo hrozné, protože tam musela čekat půl hodiny.
Půl hodiny.
Za tu dobu já zkontroluju tisíc výrobků na lince.
Když poctivá práce bolí víc než závislost
Zabouchla jsem okno tak silně, až se zatřásla skla. Manžel se na mě podíval a tiše řekl: „Neřeš to. Jen si tím ničíš nervy.“
Ale já to neřešit neumím.
Není to závist. Nezávidím jim ten životní styl. Závidím jim lehkost. To, že nemusí v noci koukat do stropu a přemýšlet, jestli budou mít na školní výlet pro dítě.
A nejvíc bolí ten pocit, že jsme za hlupáky. Že poctivá práce je v tomhle státě trestaná únavou a chudobou, zatímco natažená ruka je odměňovaná grilovanou krkovicí.
Dnes ráno, když mi zase zazvonil budík ve 4:15 a dole bylo ticho po prohýřené noci, jsem poprvé v životě neměla chuť vstát. Ležela jsem a napadlo mě, jestli by nebylo jednodušší to vzdát. Natáhnout ruku. A čekat, až se někdo postará i o mě.
