Článek
Vypadalo to jako běžný nákupní den.
Showroom nábytku, různé sedačky, já s chutí konečně po letech vyměnit gauč.
Jenže pak jsem otevřela pusu. A zřejmě udělala fatální chybu: ptala jsem se.
„Jaké pružiny jsou uvnitř?“ – otázka, která spustila válku
Prodavač stál vedle, tvářil se, že ví.
Odpověděl:
„No… myslím, že takové ty běžné, jak to tam bývá.“
Zeptala jsem se: Bonell? Pocket? Taštičkové?
A najednou ticho.
Pak:
„Jo… asi ty první.“ (což vůbec nedávalo smysl k tomu typu sedačky)
„Můžu si vzít katalog?“ – a odpověď, která mě uzemnila
Po tomhle lehkém fiasku jsem si chtěla odnést katalog, ať si v klidu vyberu doma.
A co mi řekl?
„No… já jich tu mám už jen pět. A vy vypadáte, že si stejně nic nevyberete, protože už všechno víte.“
Překvapeně jsem se zasmála. On ne. Myslel to vážně.
Takhle dnes vypadá „zákazník má vždy pravdu“?
Místo snahy pomoci – výmluvy.
Místo informací – ego.
Místo katalogu – pasivní agrese v přímém přenosu.
Nevadí mi, že nevěděl všechno.
Vadí mi, že neunesl, že zákazník ví víc než on. A místo „zkusím to zjistit“, přišla urážka.
Výsledek? Gauč jsem si nekoupila. Ale zážitek mi zůstal
A to je, mimochodem, přesně ten typ důvodu, proč si lidi radši objednají gauč online.
Protože showroomy dnes bohužel často znamenají jen showroom ega.
