Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že skončím jako závislý gambler. Kdyby mi to někdo řekl, vysmál bych se mu. Já a hazard? To přece dělají jen zoufalci.
Ale realita byla jiná. Stačilo pár kliknutí, jedna první výhra – a byl jsem chycen.
Začalo to online kasinem – rychlé peníze, žádné riziko (nebo jsem si to myslel)
Bylo mi 18, když jsem poprvé slyšel o online kasinu. Kamarád mi řekl, že tam vyhrál několik tisíc. „Zkus to, dostaneš bonus a můžeš vyhrát, aniž bys vkládal vlastní peníze,“ lákal mě.
Založil jsem si účet, vložil pár stovek a do hodiny jsem měl na kontě 2 000 Kč.
V tu chvíli se to stalo. Měl jsem pocit, že jsem našel zlatý důl. Stačilo jen chytře sázet a mohl jsem vydělávat peníze, zatímco ostatní dřeli v práci.
První prohry? Jen malý problém…
Další den jsem zkusil znovu. Tentokrát jsem prohrál. Ale bylo to jen pár stovek, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Přeci to otočím zpátky, ne?
Jenže to nešlo. Začal jsem vkládat víc. Tisícovku, pak dvě, pak pět. A pokaždé, když jsem něco vyhrál, hned jsem to vsadil zpátky, abych vyhrál ještě víc.
Když jsem poprvé prohrál celou výplatu z brigády, začal jsem si půjčovat. „Jen teď, jen to otočím a vrátím to zpátky.“ Jenže pak přišla další prohra. A další půjčka. A kolotoč se rozjel naplno.
Zlomový bod: Když už nemůžeš přestat
Začal jsem lhát. Nejprve sám sobě. „To zvládnu.“ „Příští sázka to otočí.“ Pak i ostatním. Rodičům jsem tvrdil, že šetřím, kamarádům, že nemám peníze, protože jsem si koupil něco drahého.
Pak přišel moment, kdy jsem prohrál všechno a neměl už z čeho hrát. Ale mozek už byl naučený na tu dávku adrenalinu. Byl jsem jako feťák, který potřebuje další dávku.
A tak jsem začal brát půjčky. Nejprve od kamarádů, pak přes internet. Když mi banky odmítly půjčit, přišli na řadu lichváři.
Dluhy, lži, zoufalství
Nevím, kdy přesně se ze mě stal jiný člověk. Měl jsem desetitisíce dluhů, výhrůžné zprávy od věřitelů a nulovou šanci, že bych to někdy splatil.
Jednou mi někdo zavolal. Chtěl peníze zpátky. Hned. V té chvíli mi došlo, že jsem úplně na dně.
Když už není cesta zpět
Neměl jsem na nájem, na jídlo, na nic. Po noci plné paniky jsem poprvé přiznal pravdu. Zavolal jsem rodičům, řekl jsem jim všechno.
Čekal jsem výčitky, křik. Ale místo toho přišla jejich pomoc. Pomohli mi najít psychologa, nastavit splátkový kalendář. Ale hlavně – donutili mě přestat.
Nebudu lhát – dostat se z toho byla noční můra. Závislost na hazardu je jako droga. Mozek pořád hledá ten pocit, tu šanci, že „ještě jednou a vyjde to“.
Ale nevyjde. Nikdy to nevyjde.
Dnes už vím, že hazard není hra
Trvalo mi roky, než jsem se z toho dostal. Psycholog, terapie, tvrdá práce na sobě. Nebylo to jen o dluzích, ale o tom, že jsem musel přestat věřit iluzi rychlých peněz.
Dnes už do kasina nevkročím. Ale vím, že stačilo málo, abych tam skončil znovu. Hazard není jen zábava. Je to nemoc, která tě zničí, ani nevíš jak.
Pokud čtete tento příběh a myslíte si, že „mně se to stát nemůže“, vězte, že to jsem si říkal taky. A pak jsem přišel o všechno.
