Článek
Nesnáším ty momenty.
Otočím klíčem, otevřu dveře – a přesně v tu chvíli slyším, jak vychází sousedka naproti.
Vím, co mě čeká: nucené „dobrý den“, poloviční úsměv, ticho ve výtahu.
A tak to nedělám.
Radši stojím za dveřmi jako špion a čekám, až zmizí.
Slyším jejich kroky, výtah, klíče, klapnutí dveří.
A pak… rychlý výběh ven. Ticho. Klid. Svoboda.
Nejsem asociál. Jen mám sociální kapacitu omezenou.
Nechci řešit, jak se má paní Novotná. Nechci předstírat zájem.
Nechci si hrát na milou sousedku, když uvnitř chci mít klid a pokoj.
A hlavně: nechci, aby se každé „dobrý den“ proměnilo v nepříjemnou small-talk past.
Ale přiznat to? Nikdy!
Kdybych to řekla nahlas, slyšela bych:
„To jsi fakt divná.“
„A co slušnost?“
„To nemůžeš pozdravit jako normální člověk?“
Ale víš co?
Pozdravit můžu. Ale ne vždy chci.
A myslím, že takových nás je víc – jen se to nikdo neodváží říct.
