Článek
Jedno jako časová jednotka
Začalo to úplně obyčejně. Náhodné setkání s Karlem, spolužákem z gymplu. Klasická věta: „Dáme jedno?“ Poslal jsem ženě zprávu, že se za chvilku vrátím. V tu chvíli jsem tomu upřímně věřil.
Jenže „jedno“ se v mužském světě neměří na kusy, ale na kapitoly. Nejdřív rozvod, pak fotbal, pak světová politika, pak další pivo, protože už jsme to přece skoro dopili. Když jsem se zvedal, bylo po jedenácté.
Operace Tichý ninja
Cestou domů jsem měl jasno: přijdu potichu, nikdo si ničeho nevšimne. Přepnul jsem mozek do módu tajné mise.
Odemknout bez cvaknutí.
Zout se bez pádu.
Vyčistit zuby, vklouznout do postele a tvářit se, že jsem doma celý večer.
Plán byl perfektní. Realita méně.
Zvuky, které se ozývají jen v noci
Klíč se otočil. CVAK. Zvuk, který přes den neexistuje, ale v noci zní jako výstřel. Ztuhl jsem. Nic. Dobré znamení.
Pak přišly boty. Zouvání bez rukou je disciplína, na kterou by měl být olympijský sport. Jedna povolila, druhá ne. Ztratil jsem rovnováhu a udělal krok stranou. Přímo na pískací hračku.
PÍÍÍÍÍSK.
Následoval úhybný manévr, náraz do skříně a koncert ramínek. V tu chvíli se na konci chodby rozsvítilo světlo.
Setkání s realitou
Ve dveřích ložnice stála manželka. Noční košile, ruce v bok, pohled, který by zastavil vlak.
„Ahoj,“ zkusil jsem šepotem. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Podívala se na hodiny. Pak na mě. A bylo jasno, že ticho je definitivně pryč.
Dozvěděl jsem se, že:
- smrdím jako hospoda,
- dýchám nepřijatelně hlasitě,
- narušil jsem spánek celé domácnosti,
- a že děti budou zítra protivné (děti přitom spaly jako špalky).
Rozsudek bez odvolání
„Jdeš spát do obýváku,“ zaznělo. „A hlavně nevydávej zvuky.“
Ležel jsem na gauči a koukal do stropu. Já přišel domů v dobré náladě, ona viděla logistický problém. Nevadilo, že jsem byl na pivu. Vadilo, že jsem byl slyšet.
Ráno po „jednom“
Ráno ticho. Studené. U kafe jen jedna věta: „Doufám, že ti to stálo za to.“
Stálo. Ale příště si buď nastavím alarm na návrat, nebo si rovnou objednám nocleh. Protože tichý příchod po půlnoci je mýtus. Stejně jako to, že „jdeme jen na jedno“.
