Článek
Nejde o značku. Nejde o výkon.
Jde o to, co tím auto říká. A koho tím máš přesvědčit.
Typ 1: „Alfa samec na plyn“
BMW, Audi, AMG. Černé, tónovaná skla, výfuk jak dělo.
V levém pruhu i na parkovišti u Lidlu.
Pořád v předjížděcím režimu.
Ať už je silnice nebo život.
Ale reálně?
Spíš než výkon řve:
„Chci, abyste si mysleli, že mám navrch.“
Typ 2: „SUV matka-válečnice“
Obří vůz, který vozí jedno dítě do školky a zpátky.
Nepotřebuje čtyřkolku.
Ale potřebuje pocit, že má nad věcmi kontrolu.
I kdyby jen z místa řidiče.
Typ 3: „Oktávka klidné duše“
Tichý člověk, co ví, že je spolehlivější mít auto, co jede… než co křičí.
Nepotřebuje pozlátko.
Nevypráví výkonem. Vypráví stylem, jak řídí.
Předvídatelně. Respektujíc ostatní.
A víc, než půlka města mu visí na kufru.
Typ 4: „Tuner duše z roku 2003“
Spoiler z eBaye, výfuk s hlasem démona, neonky a plastové kryty kol.
Na otázku „proč“ není odpověď.
Jen nostalgie.
A touha být vidět aspoň někde.
Typ 5: „Elektro a morální výšiny“
Tesla, Enyaq, ID.3.
Někdy přesvědčení.
Jindy jen status.
Ale často s výrazem:
„Já jsem ten, co to dělá správně – a ty znečišťuješ planetu.“
A pak jsou tu ti, kteří mají auto prostě jen jako nástroj.
Není to jejich ego, vizitka, výkřik do tmy.
Je to dopravní prostředek.
Ne náhrada za osobnost.
Závěr:
Auto o tobě řekne víc, než si myslíš.
Ale co je zajímavější: někdy ti ho vybral leasing. A někdy ego.
A pokud tě má tvoje auto definovat, možná není problém v něm – ale v tobě.
