Článek
„Je to pro tvoje dobro.“
„Jednou mi za to poděkuješ.“
„Když tě teď přísně nevychovám, v životě neobstojíš.“
Tahle slova jsem slyšel mockrát. Pokaždé, když mi otec uštědřil facku, pokaždé, když mě matka seřvala tak, že jsem se třásl strachy. Bylo mi sotva šest let a už jsem se bál lidí.
Většina dětí se těší domů, protože je tam bezpečí, klid, pochopení. Já jsem domov nenáviděl.
Každý den jsem chodil po špičkách
Naučil jsem se mlčet, nevyčnívat, nebýt vidět. Protože když jsem byl neviditelný, měl jsem větší šanci, že dostanu pokoj.
Ale stačila maličkost – rozbitá sklenice, zapomenutý úkol, špatně zavázaná tkanička – a přišla facka, kopanec, křik. Byl jsem dítě a přesto jsem žil ve strachu, co bude další den.
Důsledky? Celoživotní
Dnes je mi přes třicet a pořád slyším ty hlasy v hlavě:
„Neříkej svůj názor, jinak budeš potrestán.“
„Lidé nejsou bezpeční, můžou ti ublížit.“
„Když něco pokazíš, zasloužíš si trest.“
A tak se bojím. Bojím se lidí. Bojím se jejich pohledů, jejich hodnocení. Když mám mluvit před cizími lidmi, rozklepou se mi ruce. Když se na mě někdo zamračí, v hlavě se mi spustí alarm.
Sociální fobie jako dědictví dětství
Neumím se přirozeně bavit s lidmi. Když mi někdo napíše, odpovídám stroze. Telefonní hovory jsou pro mě noční můra. Raději se zavírám ve svém pokoji, než abych se musel potýkat se světem venku.
A co je nejhorší? Nikdo z mého okolí to nechápe.
„To jsi přecitlivělý.“
„To tě jako pár facek z dětství rozhodilo na celý život?“
„Moji rodiče mě taky mlátili a jsem v pohodě.“
Ne, nejsem přecitlivělý.
Ano, někteří lidé dokážou takové dětství překonat. Ale já ne.
Proč o tom mluvím? Protože nás je víc
Nejsem jediný, komu výchova násilím zničila život. Mnoho lidí s podobnou zkušeností dnes bojuje se stejnými problémy:
Úzkosti a deprese – Když jsi vyrůstal v prostředí strachu, neumíš si poradit se stresem. Každá kritika bolí, každá hádka tě srazí na kolena.
Neschopnost důvěřovat – Když tě nejbližší lidé místo lásky bili, jak máš věřit ostatním?
Sebenenávist – Naučil jsem se, že „chyba znamená trest“. Proto si chyby neodpouštím a nenávidím se za ně.
Jak se z toho dostat?
Dlouho jsem si myslel, že tohle je prostě můj osud. Že už nikdy nebudu normální. Ale dnes vím, že existují cesty ven:
Terapie – Naučila mě rozlišovat mezi tím, co bylo tehdy, a tím, co je dnes.
Stanovování hranic – Už si nenechávám líbit, když mě někdo ponižuje.
Otevřenost – Poprvé v životě mluvím o tom, co se stalo. A to samo o sobě léčí.
Násilí NENÍ výchova
Pokud si někdo myslí, že fyzické tresty dítě „zocelí“, je na omylu. Násilí neformuje silnou osobnost – formuje zlomené lidi, kteří se celý život bojí.
A pokud jste si tím prošli taky, věřte mi: Nejste slabí. Nejste přecitlivělí. Nejste sami.
Zažili jste podobné dětství? Jaké to na vás zanechalo následky? Podělte se v komentářích. Sdílením pomůžete těm, kteří si tím stále procházejí!
