Článek
Posledních pár měsíců jsem dělala víc než kdy dřív.
Přebírala jsem práci za kolegy, zůstávala přesčas, řešila urgentní úkoly po večerech.
Pro firmu bych se rozkrájela, protože jsem věřila, že moje snaha se jednoho dne vyplatí.
Ale spletla jsem se.
„Teď na to nemáme.“
Když jsem si konečně sebrala odvahu a požádala o zvýšení platu, šéf se jen usmál a zavrtěl hlavou.
„Víš, jaká je situace. Musíme šetřit. Teď na to nemáme.“
Bylo mi trapně. Jako bych byla nenažraná.
Jako bych žádala něco, co si nezasloužím.
A tak jsem sklopila hlavu a dál makala za stejný peníze.
O týden později přijel v novém autě
Stála jsem před firmou, když zaparkoval svůj úplně nový vůz.
Lesklé, drahé, luxusní.
Hrdě ho ukazoval kolegům, mluvil o novém čalounění, silném motoru a speciálních funkcích.
„To je moje radost, po tolika letech dřiny jsem si to zasloužil!“ smál se.
Já jen zírala.
Takže na moji výplatu se peníze nenašly, ale na nové auto a luxusní dovolenou ano?
Vždycky se najdou peníze. Jen ne pro tebe.
Kolikrát už jsme tohle viděli?
Firmy prý nemají rozpočet na platy, ale vedení si dává tučná bonusy.
Zaměstnanci dřou za stejné peníze celé roky, zatímco šéfové si zvyšují svůj komfort.
A když se někdo ozve? „Buď rád, že máš práci.“
A přesně to mi řekl i on.
Ne, už nebudu ráda.
Až příště uslyším, že na přidání nejsou peníze, zeptám se na jednu věc:
„A proč teda máte nové auto?“
A pokud se mu nebude líbit, že chci spravedlnost, tak možná nastal čas odejít.
Protože loajalita je krásná věc. Ale ne tehdy, když tě někdo bere jen jako levnou pracovní sílu.
