Článek
Bylo to před obchodem. Horko, plné parkoviště, klasický chaos.
Vidím místo s modrým piktogramem – prázdné. A pak přijede on.
Muž, asi 35 let, sluneční brýle, svaly, reprák v autě na plný koule.
Zastaví přímo na místo pro invalidy.
Bez průkazu. Bez výstrahy. Bez omluvy.
„Promiňte, to je místo pro handicapované…“ – a odpověď?
Nečekala jsem omluvu, ale urážky taky ne.
„Co tě žere, slepice?“
„Mně to tady vyhovuje.“
„Nikomu tam nepřekážím.“
Když jsem ho upozornila, že na to nemá právo, začal zvyšovat hlas. A pak to přišlo:
„Dej si pozor, ať ti někdo taky někde nezaparkuje.“
Ano. Vyhrožoval mi.
Jen proto, že jsem mu připomněla zákon a slušnost.
A nejhorší? Ostatní jen stáli a mlčeli
Lidi to viděli. Nikdo neřekl ani slovo.
Jen žena vedle mě potichu pronesla:
„To je normální, mladá paní, to už dneska nikdo neřeší.“
A to mě dožralo ještě víc.
Protože dokud budeme mlčet, tihle týpci si budou myslet, že mohou všechno.
Parkování pro invalidy není „rezerva“. Je to právo
Tohle není o malichernosti.
Tohle je o respektu. O ohleduplnosti. O tom, že místo pro vozíčkáře není „bonus“, ale nutnost.
A že ne každej hrdina má nohy. Ale každej blbec má klíče od auta.
