Článek
Děti nejsou andílci. A když je nikdo nezastaví, stanou se z nich tyrani
Všichni rádi věříme, že děti jsou přirozeně nevinné a laskavé. Jenže to je lež, kterou si říkáme, abychom nemuseli řešit nepříjemnou pravdu. Děti dokážou být kruté. A pokud se naučí, že si mohou dovolit ponižovat ostatní, budou to dělat dál.
Můj syn to poznal na vlastní kůži. Dvě děti ve školce se rozhodly, že on je ten, kdo si nezaslouží respekt.
- „Tohle si na sebe neber, vypadáš jako idiot.“
- „Tvůj oblíbený sport? To dělají jen loosři.“
- „S námi si hrát nemůžeš, nejsi dost dobrý.“
Každý den ta samá písnička. Není fyzicky napaden, ale psychicky se rozkládá. Přestává nosit věci, které se mu líbí. Radši se přizpůsobí, protože si myslí, že je to jeho chyba.
Když si dovolí šikanovat ve školce, co budou dělat v dospělosti?
Tohle nekončí tím, že jednou přejdou do školy a zapomenou. Pokud se teď nenaučí hranice, budou takoví i za 10, 20 let.
Z těchhle „nevinných dětí“ se stávají:
- Spolužáci, kteří šikanují slabší, protože „to tak prostě chodí“.
- Teenageři, kteří deptají ostatní online, protože „si za to můžou sami“.
- Dospělí, kteří si myslí, že můžou manipulovat s kolegy, partnery, podřízenými.
A pak se divíme, proč je svět plný toxických lidí, kteří si šlapou přes mrtvoly. Možná proto, že jim už ve školce nikdo neřekl: Takhle se k lidem nechová.
Omlouvat to jako „škádlení“ je jen cesta, jak vychovat další generaci tyranů
Slyšela jsem všechny ty klasické výmluvy:
- „Děti jsou prostě takové.“
- „To není šikana, to je jen provokace.“
- „Musí si zvyknout, takový je život.“
A víte co? NE.
Nikdo nemá „zvykat si“ na to, že ho někdo ponižuje. Pokud už ve čtyřech letech slyší, že to, co má rád, je „hloupé“ a „trapné“, co asi bude dělat v pubertě? Přestane se zajímat o cokoliv, aby „nezapadl do problémů“? Nechce se mi čekat, jestli to přejde. Protože často nepřejde nic – jen se to stupňuje.
A co teď? Mám říct synovi, ať si to vyřídí ručně?
Zoufalí rodiče dělají zoufalé věci. A já nejsem výjimka. Tlačit ho k tomu, aby to vyřešil pěstmi? Nechci z něj vychovat násilníka. Ale když vidím, jak se poddává, protože „je to tak jednodušší“, začínám přemýšlet, jestli mu tím, že ho učím být slušný, vlastně neškodím.
Jak to tedy vyřešit? To mi řekněte vy. Učím ho stát si za svým, ale co když to v tomhle světě prostě nefunguje?
