Článek
Zkuste si představit, že každý den posloucháte výhrůžky smrtí. A ne, není to z televize. Je to od souseda, který stojí u své brány a sprostě nadává na všechno, co se pohne.
„Zabiju vás! Všechny vás podřežu!“ Takové věty slýcháme denně.
Zpočátku jsme si říkali, že si jen něco mumlá pro sebe. Ale když vám někdo pravidelně vyhrožuje smrtí, nejde to jen tak ignorovat. Už to není podivínství. Je to strach.
Máme strach vyjít z auta. Máme strach o psy. Máme strach o sebe.
Představte si, že přijdete domů po práci, zaparkujete před domem a místo klidu vás čeká:
- Řev a sprosté nadávky.
- Výhrůžky smrtí.
- Blokování cesty a agresivní chování.
Nevíme, co se mu v hlavě honí. Jednoho dne se jen dívá. Další den řve. Co bude dál?
Policie? Nic neudělala. Čekáme, až dojde k nejhoršímu?
Rodina na něj už jednou zavolala policii. Jenže pokud nikoho fyzicky nenapadne, „nemohou nic dělat.“
Takže dokud nedojde k tragédii, máme se s tím smířit?
Jak dlouho musíme žít ve strachu?
- Bude jednou stát u našich dveří s nožem v ruce?
- Otráví nám psy?
- Napadne nás, když se jednou podíváme jeho směrem?
Až se něco stane, už bude pozdě.
Ptáme se: Jak dlouho musí člověk čekat, než ho stát ochrání? Kolik lidí musí být ohroženo, než se něco začne řešit? A co máme dělat teď, když „se zatím nic nestalo“?
