Článek
Říká se, že si sousedy nevybíráš.
Ale tohle by mi neudělal ani osud na drogách.
Už tři roky.
Tři. Dlouhý. Roky.
Každou noc to samé:
Basová linka.
Dveře co prásknou.
Nahlas telefon.
A pak smích, co se rozléhá jak hrom v jeskyni.
Zkoušeli jsme všechno:
– klepat,
– zvonit,
– mluvit v klidu,
– psát lístečky,
– dokonce i „to je poslední varování“.
A víš, co řekl?
„Tak si kupte špunty do uší.“
On nespí.
On žije.
A my?
My se učíme spát ve stavu nervového kolapsu.
A že bychom zavolali policii?
Jasně, občas jsme to udělali.
Přijeli. Zazvonili. Odešli.
A on druhý den zesílil reprák.
Jako by se vysmíval zákonu i zdravému rozumu.
Závěr:
Někdo dělá noční směny.
Někdo má děti.
Někdo prostě jen potřebuje klid.
Ale to ho nezajímá.
Protože on má právo „se bavit“.
A my máme právo se zbláznit.
Noční klid v Česku neznamená ticho.
Znamená: buď ticho ty – jinak tě přehluším.
