Článek
Byla to obyčejná návštěva supermarketu. Úterý odpoledne, dlouhá fronta, klasická nálada: unavená, hladová, otrávená. Košík nacpaný až po okraj. Stojím si poctivě jako každý, hlavou mi běží, co jsem ještě zapomněla.
A pak se to stalo.
Dáma ve značkové bundě s melounem v ruce
Zleva se přitočila paní. Ne stará, ne nemocná. Normální ženská, lehce po čtyřicítce, boty za trojku a telefon u ucha. V ruce držela jen jeden meloun.
Najednou vklouzla přede mě.
Bez ptaní. Bez pohledu.
Normálně si tam stoupla.
Jako kdybych já a dalších pět lidí za mnou byli jen inventář.
Říkám: „Promiňte, ale my tu čekáme.“
A víte, co mi řekla?
„Já mám jen jeden kus, to snad nevadí, ne?“
Co mě zchladilo? Ne její drzost. Ale pokladní
Otočila jsem se na pokladní. Mladá holka, asi dvacet. Všechno to slyšela.
Podívala se na mě – a udělala, že nic.
Začala markovat její meloun.
V ten moment se mi chtělo křičet.
Proč se máme řídit pravidly, když je ti, co je mají hlídat, ignorují?
Lidi za mnou? Mlčeli. Klopili oči. Jako stádo
Nikdo neřekl ani slovo.
Nikdo se mě nezastal.
Jenom starší pán za mnou tiše řekl: „No jo, to je dneska normální.“
Ale ne, tohle není normální.
Nakonec jsem zaplatila – a odcházela s pocitem, že jsme úplně rezignovali
Nešlo o meloun. Nešlo o dvě minuty navíc.
Šlo o to, že drzost dnes vyhrává, že když mlčíme, dávno jsme prohráli.
Odcházela jsem z obchodu s taškou plnou jídla a hlavou plnou otázek:
- Kde jsou hranice?
- Kdy jsme si řekli, že „být slušný je zbytečný“?
- Proč to nikdo nezastaví?
A víte co? Příště už mlčet nebudu
Nechci být za hysterku. Ale nechci být ani ten, co se nechá přešlápnout.
Možná z toho bude hádka. Možná trapná scéna.
Ale mlčení nic nezmění.
