Článek
Podnikání jako cesta ke svobodě? Omyl.
Podnikal jsem deset let. Od malé živnosti v garáži až po firmu se zaměstnanci. Myslel jsem si, že když budu makat, budu si žít lépe. Že svoboda znamená možnost rozhodovat o svém životě. Jenže pak jsem narazil na realitu.
První rána? Daně. Každý rok víc, každý rok složitější formuláře. Druhá? Regulace. Na každou maličkost musím mít papír, razítko, potvrzení. Třetí? Pořád se mluví o podpoře podnikání, ale v praxi se spíše vymýšlejí nové způsoby, jak nás omezit.
Začalo mi to docházet pomalu. Poprvé, když jsem si spočítal, kolik vlastně po odvodech vydělávám. Podruhé, když jsem viděl, jak snadné to mají ti, kteří podnikat ani nezkoušejí. Potřetí, když mi známý řekl: „Jestli nechceš bít hlavou do zdi, raději se na to vykašli.“
Nejde jen o peníze, jde o princip.
Každý rok se podnikatelé potýkají s novými pravidly, která jim hází klacky pod nohy. Změny v DPH, rostoucí odvody, nekonečné kontroly. Místo toho, aby stát pomáhal těm, kteří vytvářejí pracovní místa, trestá je za jejich iniciativu.
A co odvody na zdravotní a sociální pojištění? Každý rok rostou. V roce 2025 si OSVČ připlatí až tisíce navíc jen proto, aby mohli dál podnikat. Minimum, které musíme odvádět, stále stoupá. I když máme nižší příjmy, stát neustále zvyšuje minimální zálohy. Dřív jsem měl pocit, že můžu sám ovlivnit, kolik zaplatím. Dnes? Jsem rukojmím systému, který se mě snaží sedřít z kůže.
Nejhorší je ten pocit nespravedlnosti. Podnikatelé často slyší, že mají „privilegium“ vydělávat na sebe. Jenže nikdo už nevidí ty dlouhé hodiny, nejistotu, rizika. Když zaměstnanec přijde o práci, dostane podporu. Když zkrachuje podnikatel? Má smůlu. A ještě ho stát dožene k tomu, aby doplácel na nesmyslné odvody zpětně.
Byl jsem slepý, teď už vím, jak to funguje.
Až dnes si plně uvědomuji, jak jsem byl naivní. Jak jsem věřil v iluze o tom, že tvrdá práce se vyplatí. Že podnikatelé jsou ti, které stát potřebuje. Ne, stát nechce, abychom podnikali. Chce, abychom byli poslušní, odváděli daně a příliš se neptali. A to je možná ta největší pravda, kterou jsem si odmítal přiznat.
Nakonec si musím položit otázku: má to vůbec smysl? Stojí za to bojovat s větrnými mlýny? Nebo se raději přidat k těm, kteří už pochopili, že ve státním systému je snazší jen přežívat, než se snažit něco vybudovat?
