Článek
Nikdy bych neřekl, že náš vztah je dokonalý. Ale myslel jsem, že jsme spolu šťastní.
Smáli jsme se, trávili spolu večery, plánovali budoucnost. A pak to řekla.
„Já tě vlastně nikdy nemilovala.“
V tu chvíli mi došlo všechno.
„Byla jsem s tebou, protože to bylo pohodlné.“
V hlavě mi začaly probíhat všechny ty roky. Kdy jsme spolu cestovali, kdy jsme si říkali, že budeme navždy spolu.
Jenže zatímco já jsem v tom vztahu dával všechno, ona v něm jen byla.
„Myslela jsem, že k tobě něco cítím. Ale byla to jen jistota. Byl jsi tu. A já si zvykla.“
Jak může někdo strávit roky ve vztahu s člověkem, kterého nikdy nemiloval?
Všechno najednou přestalo dávat smysl.
Najednou se mi spojilo všechno, co jsem předtím nechtěl vidět.
- Jak mě nikdy první neobjala.
- Jak jsem vždycky já plánoval výlety a překvapení.
- Jak se mnou byla, ale nikdy doopravdy neprojevila emoce.
A já? Celou dobu jsem si myslel, že jsme šťastní.
Jak dlouho mi lhala?
Bylo to od začátku?
Byla se mnou z nudy, ze zvyku, protože to bylo pohodlné?
A hlavně – kdy to plánovala říct? Nebo by mě takhle tahala dál?
Byl jsem pro ni jen pojistka.
Teď vidím, že jsem pro ni nebyl životní láska. Byl jsem jistota, že není sama.
A když už ji to přestalo bavit, prostě se sbalila a odešla.
Jak poznám, že se to nestane znovu?
Jak mám někomu věřit, když i po letech můžu slyšet „Nikdy jsem tě nemilovala“?
A jak poznám, že ten další vztah není zase jen zvyk?
Možná už nikdy nebudu nikomu věřit tak, jako jsem věřil jí.
