Článek
Bylo to nenápadné. „Až půjdeš na nákup, vezmi mi pár věcí.“
Jenže pak těch věcí bylo víc. A pak mi řekla rovnou: „Každý týden mi dovezeš nákup, stejně máš čas.“
Nezeptala se, jestli můžu.
Nezeptala se, jestli chci.
Očekávala, že to udělám.
„Máš auto a čas, tak proč bys mi nepomohla?“
Jenže já nemám čas.
- Mám dítě, které potřebuje péči.
- Mám domácnost, o kterou se starám.
- A hlavně – nejsem rozvážková služba.
Jenže když jsem jednou odmítla, začal cirkus.
„Tak co mám dělat? Nechat se tu umřít hlady?“
A tak jsem zase jela. Pro klid.
Kdy přestanou tchyně považovat snachy za služky?
Vždyť ona má vlastní děti. Vlastního syna, který by jí mohl pomoct. Ale ne – tohle je přece ženská práce.
A když jsem mu řekla, ať jí to vysvětlí? „No tak jí to občas dovez, co ti to udělá?“
Takže zase já. Protože jsem snacha.
A tak přemýšlím – jak říct dost, aniž bych byla ta nejhorší na světě?
