Článek
Když jsem si brala svého muže, věděla jsem, že jeho matka je trochu panovačná. Ale říkala jsem si, že to bude v pohodě. Nebude se přece plést do našeho života.
Jak jsem se mýlila.
Od prvního dne mi dává najevo, že nejsem dost dobrá.
„Tohle můj syn nikdy nejedl.“
Jako první přišla kritika jídla. Vařím jinak než ona. Takže pokaždé, když přijde, nezapomene poznamenat:
„Tohle můj syn nikdy nejedl. Nevím, jestli mu to chutná.“
Přitom můj muž si nestěžuje. Naopak.
Ale ona mi dá jasně najevo, že dělám něco špatně.
Všechno dělám jinak – tedy špatně
Další na řadě byla domácnost. „Měla bys vytírat častěji.“ „Nevím, proč máš tuhle barvu závěsů.“ „Tohle bych takhle neorganizovala.“
A pak děti. Tam už překročila všechny hranice.
„Neměla bys mu dávat tolik sladkého.“
„Vždyť je moc navlečený.“
„To ho necháš jít ven takhle? Vždyť nastydne!“
A pokud se jí náhodou postavím? „Jen ti chci pomoct.“
Mám se jí postavit, nebo mlčet kvůli manželovi?
Můj muž? Prý to nemám řešit. „Ona to myslí dobře.“
Ale já si říkám: kde je hranice mezi pomocí a neustálým zasahováním?
Mám se dál usmívat a dělat, že mi to nevadí? Nebo už přišel čas říct jí, že v tomhle domě platí moje pravidla?
