Článek
Tchyni jsem vždycky brala s respektem. Je to matka mého muže a babička mého dítěte. Jenže od chvíle, co jsem porodila, se chová, jako by měla právo rozhodovat za mě.
- Co mám dítěti oblékat? Ona ví líp.
- Kdy ho krmit? Určitě ne tak, jak to dělám já.
- Jak ho uspávat? Moje metoda je špatná, ta její jediná správná.
A když jí něco řeknu? Urazí se a dělá ze mě tu špatnou.
Dělá věci za mými zády. A ještě se tváří, že je to normální.
Jednou jsem jí dítě nechala pohlídat. Dala mu jídlo, které jsem výslovně zakázala.
Když jsem jí řekla, že si to nepřeju, jen pokrčila rameny:
„Ale jemu to chutnalo, o co jde?“
O co jde? O to, že já jsem matka!
O to, že respektuje jen to, co se jí hodí.
„Jsem babička, mám na to právo!“
Když jsem jí řekla, že její zásahy mi vadí, začala hrát oběť.
„Jsem babička, taky mám nějaká práva.“
Ano, má právo být součástí života našeho dítěte.
Ale ne ho vychovávat místo mě.
Musím jí nastavit hranice. Jinak se to nezastaví.
Možná se naštve. Možná se bude urážet.
Ale já jsem matka. A pokud to nepochopí teď, časem to bude jen horší.
Dítě má jednu matku. A tou jsem já, ne ona.
