Článek
Od chvíle, kdy se nám narodilo dítě, se vztah s mojí tchyní úplně změnil.
Najednou mám doma druhou matku, která přesně ví, co moje dítě potřebuje. A co hůř? Vůbec ji nezajímá, co říkám já.
„Už jsi matka, ale já jsem pořád zkušenější“
Takhle to začalo. „Vždyť já jsem vychovala dvě děti, vím, co dělám!“
A já? Já se prý mám víc uvolnit, méně řešit pravidla a nechat dítě, ať si dělá, co chce.
Sladkosti místo normálního jídla?
Spát ve tři ráno?
Žádné hranice, žádný režim, žádná pravidla?
Podle ní je to v pořádku. A když se ozvu?
„Ty jsi na něj moc přísná!“
„Budeš z něj mít neurotika!“
„Za nás se to tak neřešilo, a taky jsme přežili!“
Nechala bych to být, kdyby to byly jen řeči.
Jenže ona moje pravidla otevřeně ignoruje.
Moje dítě, moje pravidla!
Nastavili jsme s partnerem jasná pravidla. Jenže tchyně?
Dělá si, co chce.
Dám příklad:
Nechci, aby dítě jedlo sladkosti místo oběda.
Tchyně mu dá čokoládu hned po ránu.
Chci, aby mělo pravidelný režim a spalo ve stejnou dobu.
U ní jde spát v jednu ráno, protože prý „stejně nemůže usnout“.
Nechci, aby koukalo na tablet celé hodiny.
„Ale jemu se to líbí, tak proč mu to brát?“
A to je jen začátek.
Když řeknu „ne“, jsem za tu zlou
Nejvíc mě štve, že když nastavím hranice, jsem za hysterku.
„Ale prosím tě, vždyť o nic nejde…“
„To jsi fakt taková matka policajtka?“
A když jí to řeknu jasně?
„Ty mě nenávidíš, viď?“
Ne, nenávidím, ale už toho mám dost.
Prarodiče nejsou rodiče
Miluju, že moje dítě má babičku.
Ale babička není matka.
Babička nemá právo určovat pravidla.
Mám někdy pocit, že tchyně zapomněla, že už to není její dítě, ale moje.
A víte, co mi řekla naposledy?
„Vždyť ho miluju jako svoje vlastní!“
To je sice hezké, ale to neznamená, že může ignorovat moje slovo.
Mám na to právo? Ano!
Jsem matka. Mám právo určovat, co je pro moje dítě nejlepší.
Mám právo říct ne. Nemusím nikomu nic vysvětlovat.
Mám právo postavit se za svoje dítě. Protože já jsem zodpovědná za jeho výchovu.
Takže milá tchyně, děkujeme za rady.
Ale v tomhle domě vychovávám já.
