Článek
Když se syn začal každé ráno bránit odchodu do školky, myslela jsem si, že si jen zvyká. Že je to normální fáze, kterou si projde každé dítě. Jenže pak mi jednoho dne tiše řekl:
„Mami, paní učitelka na mě pořád křičí.“
Nechápala jsem. Proč by křičela? Co tak strašného udělal?
„Musíš se oblékat rychleji!“
Když jsem se ptala dál, popsal mi situace, které mi vyrazily dech.
Křik, když se prý dostatečně rychle neoblékal.
Křik, když chtěl na záchod v nesprávnou chvíli.
Křik, když si při obědě vzal do ruky lžičku místo vidličky.
„A jak křičí?“ zeptala jsem se ho.
Syn se zatvářil smutně a odpověděl: „Řve, že jsme zlobiví a že ji už nebaví nás poslouchat.“
Je to normální?
Někteří rodiče mi řekli, že je to normální. Že učitelky mají v třídě hodně dětí a musí udržet pořádek.
Ale musí to být opravdu křikem?
Musí se tříleté dítě bát jít do školky jen proto, že mu chvíli trvá obout si boty?
Kde je hranice mezi výchovou a zastrašováním?
Ano, učitelé mají těžkou práci.
Ano, děti musí poslouchat.
Ano, někdy jsou hlučné, tvrdohlavé a pomalé.
Ale kdy se z výchovy stává šikana?
Když se dítě bojí cokoliv říct, protože „co když zase bude křičet“?
Když se učí, že autorita = strach?
Mám to nechat být, nebo něco udělat?
Dlouho jsem přemýšlela. Možná to přeháním. Možná je syn jen citlivější než jiné děti.
Ale pak jsem si řekla: Chci, aby si od dětství myslel, že strach z dospělých je normální?
A tak jsem se rozhodla.
Půjdu do školky a zeptám se.
Nechci křik, nechci hádky, nechci učitelku obviňovat.
Chci jen odpověď.
A co vy?
Kolik rodičů se asi nikdy nedozví, že jejich dítě chodí do školky se strachem?
Kolik dětí se naučí, že křik a autorita patří k sobě?
A co když tohle všechno vnímáme jako „normální“, jen proto, že jsme si na to zvykli už my sami?
