Článek
Vydělávám. A stejně nemám nic.
Když mi přijdou peníze na účet, chvíli mám pocit, že jsem bohatá. Pak zaplatím nájem a realita mě zase srazí na zem.
15 000 za bydlení.
4 000 energie.
Jídlo? Radši nepočítám.
A to jsem na tom ještě „dobře“. Nejsem matka samoživitelka. Nemám hypotéku. Nežiju v Praze. Jenže co z toho? Stejně mi na konci měsíce zbyde pár stovek, za které si můžu koupit možná kafe v předraženém bistru.
Říkají, že se máme líp než naši rodiče. Fakt?
Moji rodiče měli jednu výplatu a koupili za ni byt. Já mám dvě a na vlastní bydlení můžu zapomenout.
Dřív si člověk mohl za výplatu užívat, šetřit, stavět si život.
Dnes? Pracujete, abyste přežili.
A ještě vám řeknou:
- „Jsi líná, najdi si druhou práci!“
- „Nauč se šetřit!“
- „Dřív bylo hůř!“
Ne. Nebylo.
Šetřit? Z čeho?
Jak mám šetřit, když všechno stojí trojnásobek toho, co před pár lety?
- Mléko za 30.
- Ovoce? Luxus.
- Dovolená? Sci-fi.
A nejhorší na tom je, že se nic nezlepší. Ceny porostou, platy zůstanou stejné.
Takže se ptám – tohle je ta budoucnost, kterou nám slibovali?
Pracovat do úmoru a nikdy nic nemít?
Někdy se dívám na lidi kolem sebe. Vypadají v pohodě, ale kolik z nich je na tom stejně? Kolik z nich přežívá od výplaty k výplatě, bojí se, že přijdou o práci, a ví, že nemají žádnou jistotu?
A tak se ptám – má vůbec smysl se snažit, když na normální život stejně nedosáhnu?
