Článek
Přišla jsem si koupit chleba.
A odcházím s pocitem, že bych měla někomu něco vysvětlovat.
Samoobslužná pokladna řve: „Vložte zboží!“
Prodavačka se kouká, jako bych právě strčila lahev vína do kabelky.
A za mnou už pípá další zákazník, nervózně odkašlává.
A já si říkám:
Proč sakra nemůžu v klidu nakoupit?
Není to o tom, že bych měla co skrývat.
Ale ten pocit viny, co ti vsugeruje systém, je dokonale absurdní.
Kupuješ jogurt – a cítíš se, jako bys pašovala heroin.
Kamery tě sledují ze stropu.
Pokladna tě cepuje každým dotykem.
A kdykoli ti něco spadne nebo přejedeš čárový kód dvakrát, máš chuť říct „omlouvám se“ do neviditelného mikrofonu.
A to nemluvím o ochrance.
Ti tě sledují už od vchodu.
Zrcadlo v rohu. Zrcadlo u regálu.
A když se náhodou otočíš dvakrát u slevového pultu, už jsi podezřelý.
Závěr:
Chtěla jsem chleba.
Ale odcházím s pocitem, že moje důvěra byla naúčtovaná jako krádež.
A přísahám, že příště si ten rohlík radši upeču sama – bez očí nad hlavou a bez „Vraťte zboží do prostoru vážení!“
