Článek
Když jsem se před rokem přihlásila na úřad práce, říkala jsem si, že je to jen dočasné řešení; že tam vydržím pár měsíců, mezitím si něco najdu a půjdu dál; jenže měsíc střídal měsíc, občas nějaká nabídka, která ale nedávala smysl, protože dělat za minimální mzdu jen proto, abych pracovala, mi nepřišlo o nic lepší než být doma a šetřit energii na něco, co mi za to bude stát.
Nechodila jsem tam pro dávky; chtěla jsem jen mít pojištění, nic víc; věděla jsem, že když mě vyřadí, budu si ho muset začít platit sama, což byl hlavní důvod, proč jsem tam tak dlouho zůstávala, i když mě to tam psychicky drtilo; každá návštěva byla jako připomenutí toho, že jsem selhala, že jsem k ničemu, že jsem skončila tam, kde jsem nikdy být nechtěla.
Pak ale přišel ten den, kdy jsem se rozhodla, že už tam prostě nepůjdu; měla jsem jít 12. února, ale schválně jsem to ignorovala; čekala jsem, kdy mi přijde dopis, že mě vyřadili, ale zatím nic; a tak se ptám, co když mě tam stále vedou? Co když se mnou mají ještě trpělivost a čekají na omluvu nebo dodatečnou účast?
A hlavně, co mám dělat teď? Mám se už teď nahlásit na pojišťovnu jako OBZP, i když oficiálně nevím, jestli už mě vyhodili? Nebo mám čekat, až mě o tom někdo informuje a začít to řešit až ve chvíli, kdy to bude nezbytně nutné?
Jedno ale vím jistě: už tam nechci být; jenže otázka zní, jestli jsem si tím pomohla, nebo se dostala do ještě většího průšvihu.
