Článek
Začalo to nevinně.
„Hele, máš stovku? Zítra ti to dám.“
Jasně, že jsem měl. A dal.
Dal jsem dvakrát, pětkrát, desetkrát.
Ne stovku. Někdy dvě stovky. Někdy pětikilo.
A nikdy se nic nevrátilo.
Ale nevadilo mi to hned.
Byl to kolega. Kámoš.
Děláme spolu, smějeme se, máme to těžký stejně.
Říkal jsem si, že třeba má blbý období.
Jenže ono to období trvalo tři roky.
Pak jsem řekl jednu větu:
„Hele, tentokrát ti nic nepůjčím. Potřebuju sám vyjít.“
A bylo po všem.
Dřív jsme chodili na obědy.
Teď jdu sám.
Dřív jsem byl ten „v pohodě týpek“.
Teď jsem ten „lakomec“.
A všichni to začali dělat nenápadně – ale bolestivě.
Žádný pozvání na kafe.
Žádný pokec v kuchyňce.
Jen pohledy, mlčení a klika, co cvakne o pár vteřin dřív, než tam dojdu.
Řekl jsem „ne“.
Jedno jediné slovo.
A celý kolektiv ukázal, že moje hodnota nebyla v mně – ale v tom, co jsem byl ochotnej rozdávat.
Nejhorší není, že jsem přišel o ty peníze.
Nejhorší je, že jsem poznal, jak málo stačí k tomu, aby tě ostatní přestali brát jako člověka.
Závěr:
Půjčit můžeš každému.
Ale sebe si nech pro ty, co tě neberou jen jako bankomat.
A jestli tě odsoudili za to, že ses konečně postavil za sebe?
Tak to nikdy nebyli kamarádi. Jen paraziti s úsměvem.
