Článek
Práce byla jistota. A teď není
Nebylo to dokonalé, ale měla jsem stabilní příjem. Pravidelnou výplatu, smlouvu, dovolenou, pojištění.
A hlavně: splácela jsem hypotéku, která se s každým rokem zdála být těžší.
Pak přišel šéf a řekl jen: „Změny ve firmě. Musíme to zúžit. Rozumíš.“
Ne, nerozumím. Doteď ne.
Hypotéka se neptá, jestli máš práci
Banka si vzít pauzu neumí. Neumí počkat.
Každý měsíc odejde skoro polovina toho, co jsem dřív vydělala.
Teď? Mám oficiálně nulu.
Úspory? Vystačí mi na dva, maximálně tři měsíce. A pak? Bojím se na to vůbec myslet.
Nikdo mě na to nepřipravil
Učili mě, jak dělat výkazy, jak psát slohovky.
Ale nikdo mě neučil, co dělat, když ztratím práci a hrozí mi, že přijdu o střechu nad hlavou.
A ano – mohla jsem šetřit víc.
Mohla jsem si dávat stranou.
Ale kdo má šetřit, když sotva vyjde?
Stát? Zatím mě akorát poslal na úřad práce
Dostanu podporu, která mi nestačí ani na splátku.
Musím se jít „evidovat“ – a pak mě budou nutit brát cokoliv, i když to bude pod mým vzděláním, mimo obor nebo za třetinu.
A mezitím… čas běží. Banka čekat nebude.
A teď?
Teď sedím doma, koukám na mail, hlídám složenky a hledám, co bych mohla dělat.
Ale hlavně: cítím stud, strach a hněv zároveň.
Protože tohle se může stát každému. Ale když se to stane vám, jste najednou „líný, neschopný, nepřizpůsobivý“.
