Článek
Bylo to rozhodnutí, které jsme udělali spolu. Budeme mít vlastní bydlení. Konečně. Po letech pronájmů jsme chtěli něco svého. Něco, co bude náš domov. Jenže dnes se na ten byt dívám úplně jinak. Už není náš. Zůstal jen můj. A spolu s ním i dluh, který si nesu sama.
Slíbil mi, že to zvládneme spolu
Můj přítel tehdy neměl stabilní práci. Bylo jasné, že hypotéku nám schválí jen na moje jméno. Říkal, že je to jen formalita. Že jsme tým. Že mě nikdy nenechá na holičkách.
„Ber to jako investici do nás dvou.“
„Je to jen papír, splácet budeme oba.“
Věřila jsem mu. Tak moc jsem chtěla, abychom měli společnou budoucnost, že jsem neviděla, jakou chybu dělám.
A teď tu sedím, se smlouvou v ruce, a on balí kufry.
On odchází. Dluh zůstává
Když mi řekl, že se se mnou rozchází, první, co jsem cítila, byla bolest. Ale hned za ní přišla realita: Co teď bude s bytem?
Řekl mi, že to není jeho problém.
Že přece nikde nepodepsal žádný závazek.
Že on mi splácet nic nemusí.
A měl pravdu. Právně nemusí.
Morálně? Už dávno neví, co to znamená.
Proč já musím platit za naši lásku?
Nemůžu si pomoct a pořád si kladu tu stejnou otázku: Jak je možné, že já jsem se zadlužila, ale on si může jen tak odejít?
Kdybych si tehdy nevzala tu půjčku, kdybych netlačila na to, abychom bydleli spolu…
Odešel by stejně? Možná. Ale alespoň bych teď nemusela řešit, jak zaplatím splátky na byt, ve kterém ani nechci být.
Jsem jen další hloupá holka, která naletěla?
Kolik žen se ocitlo v podobné situaci? Kolik z nás uvěřilo slibům o společné budoucnosti, ale nakonec zůstalo s dluhy, zatímco muž si bezstarostně pokračuje dál?
Měla jsem být chytřejší. Měla jsem se pojistit.
Jenže když milujete, nepřemýšlíte nad tím, co bude, až ten druhý jednoho dne odejde.
A tak teď nemám ani vztah, ani jistotu, že tenhle byt dokážu udržet.
Co teď?
Snažím se najít řešení. Prodat byt? Pronajmout ho? Vzít si ještě jednu půjčku, jen abych zvládla splácet tu první?
A on? Zatímco já přepočítávám poslední koruny, on už si plánuje nový život.
Prý si našel něco menšího.
Prý si může konečně dělat, co chce.
Prý je rád, že na sebe nemusí brát žádnou odpovědnost.
A já se ptám: Jak to, že já ji na sebe vzít musela?
