Článek
Říkala jsem si, že to zvládneme. A zvládli jsme. Jen teď trvale funguju na kávě, energy drincích a čiré vůli přežít.
Po roce domškoláctví jsme totiž zkusili návrat mezi „civilizované“. Syn šel do školy, dcera do školky. A já do pekla ranních rituálů.
Rozhodl to manžel – já jen kývla. Naštěstí vybral školu, kde se neučí podle osnov z minulého století, ale podle zdravého rozumu. Malá alternativní škola, kde děti řežou, vrtají, šijí, běhají venku a nikdo po nich nechce úkoly. Prostě svět, kde má vzdělávání smysl.
Dvě hodiny angličtiny týdně, žádné známky, místo toho slovní hodnocení. A především – žádné nesmyslné tabulky s puntíky za to, že dítě zapomnělo pastelku.
Dcera chodí do školky, která by mohla být katalogovým snem: les za plotem, obří zahrada, keramika, plavání, farma. Jenže zkuste to vysvětlit čtyřleté osobnosti, která každé ráno tvrdí, že „jí bolí život“.
Ranní vstávání u nás vypadá jako psychologický experiment, který měl být už dávno zakázán. Syn se zvedne, ale sotva vidí. Dcera se nezvedne nikdy – a když ano, začne se okamžitě svlékat, křičet a bojkotovat barvy, oblečení i existenci obuvi.
A já? Jsem ztracená v systému poznámek, rodičovských schůzek a e-mailů. Školka i škola mají akce skoro ve stejný den, penály se pletou, a já už vážně přemýšlím, že si založím Excel pro přežití mateřství.
Ale přiznávám – má to i svoje kouzlo. Syn konečně chodí rád do družiny (na učení už tolik ne), dcera se učí anglicky a já se učím, že chaos může být nový normál.
Jasně, jsem unavená. Permanentně. Ale když vidím, jak se děti rozvíjejí, jak rostou a jak se smějí, dojde mi, že to celé za to stojí.
Jen vážně doufám, že až zase zdraží energy drinky, stát mi je uzná jako povinnou školní pomůcku.
A suchý rohlík? Ten se stal mou zenovou meditací mezi školou a školkou.
