Článek
Byl to úplně obyčejný den. Slunce svítilo, voda byla čistá, teplá a tichá. Chorvatské pobřeží, klidná zátoka, skoro žádní lidé. Není divu – byla to všední červnová středa. A já jsem měl konečně pocit, že se mi tělo i hlava uvolňují.
Plaval jsem, potápěl se, zadržoval dech, a pak…
Najednou – štípnutí. Ne silné, ale naprosto nečekané.
To nebyla medúza. A nebyla to ani sranda
Cítil jsem ostrý pálivý záchvěv těsně pod kolenem. Jako by mě něco žahlo. Bleskově jsem vykopl nohu ven z vody, ale neviděl jsem nic. Žádný sliz, žádné chapadlo, žádné tělo. Jen pocit bodnutí a pak pálení, které se postupně rozlézalo do celé nohy.
Vylezl jsem z vody. Měl jsem nohu celou rudou, podrážděnou a pálivou. V místě štípnutí se začaly objevovat drobné puchýřky. A pak začalo to nejhorší:
svědění, které nešlo ignorovat.
pocit napnutí kůže.
a hlavně: strach, protože jsem absolutně netušil, co mě bodlo.
V hlavě: jedovatá ryba? Bodlina? Parazit?
Samozřejmě že jsem si začal googlit: „co mě může štípnout v Chorvatsku u moře“.
A výsledky? Rozhodně ne uklidňující:
- Ostnatec trnuchovitý – ryba, která se zaryje do písku a má jedovaté ostny.
- Mořští ježci – bodnutí je bolestivé a způsobuje zánět.
- Mořští červi – zanechávají svědění i několik dní.
- Neviditelné planktonové larvy, které způsobují tzv. „mořskou vyrážku“.
A tak jsem tam stál. Nohu rudou, mysl přeplněnou děsivými články a noci bez klidu před sebou.
Noc? Peklo na zemi
Ten večer jsem nemohl usnout. Noha mě pálila, štípala a zároveň nepříjemně svrběla. Byl to nejpodivnější druh bolesti – ne nesnesitelná, ale neustálá. Jako by mi pod kůží někdo něco zasunul a čekal, co to udělá.
Mazal jsem to gelem po opalování, obkládal studeným ručníkem, ale nic nepomáhalo. Ráno to bylo stejné – a moje dovolená začínala připomínat víc nemocniční čekárnu než plážový ráj.
Lékárna? „To je běžné… možná.“ Ale co to teda bylo?
Zašel jsem do místní lékárny. Slečna za pultem se ani nepodivila. Jen se podívala, pokrčila rameny a řekla:
„To je běžné. Možná medúza, možná ryba, možná plankton. Namažte Fenistilem. Pokud to bude otékat, běžte na pohotovost.“
Takže: ani slovo jistoty.
Vítejte v Jadranu, kde vám něco vleze pod kůži – doslova – a nikdo vám vlastně nedokáže říct, co to bylo.
Zážitek, na který se nezapomíná
Dnes už noha vypadá lépe. Svědění ustoupilo, rudý otisk mizí. Ale otázka zůstává:
Co to do mě vlastně bodlo?
A taky: Jak bezpečné je vůbec moře, když vám do těla vleze bolest a nikdo neví proč?
Chorvatsko miluju. Ale odteď už se do vody nevrhnu bez žabek a možná i s lehkou nedůvěrou.
Závěr?
Nečekal jsem nic výjimečného. Chtěl jsem jen pár temp v moři. A místo toho jsem dostal lekci o tom, jak i v křišťálové vodě číhá něco, co vás může štípnout a zkazit celý týden.
Moře? Krásné. Ale taky nevyzpytatelné.
A od teď vím, že „něco mě štíplo“ může být mnohem děsivější věta, než se zdá.
