Článek
Bydlím tam.
Platím nájem.
A jediné, co chci po práci, je zaparkovat si auto tak, abych nemusel objíždět čtvrť jak taxikář bez GPS.
Našel jsem místo.
Nikomu jsem nevadil.
Nezajížděl jsem na trávník.
Nezabral jsem nikoho jiného.
A stejně přišla.
Ta typická paní.
Ruce v bok, hlas jako siréna.
A slova, co zněla jako: „Tak to teda ne, pane!“
Prý se tam „nevejde kočárek“.
Prý je to „nebezpečné“.
Prý „jestli okamžitě neodjedu, volá policii.“
A třešnička na dortu?
„Já tu sice nebydlím, ale chodím tudy!“
Takže shrnutí:
– Já si parkuju u vlastního domu.
– Místa dost.
– Žádná značka.
– Ale paní, co kolem jen prochází, si myslí, že má právo mi říkat, kde mám stát.
A když jsem jí slušně řekl, že na veřejném místě může stát kdokoliv, kdo neporušuje zákon, začala řvát ještě víc.
„Vy mladí si myslíte, že si můžete dělat, co chcete!“
Ne, paní. Já si jen chci zaparkovat auto a jít domů.
Závěr:
V Česku už nestačí, že nepřekážíš.
Musíš ještě neprovokovat přítomností.
Protože vždycky se najde někdo, kdo ti chce řídit život – i když nemá žádný důvod, právo ani souvislost.
A jestli čtete tohle, milí hlídači chodníků:
Vaše domnělá morální autorita není dopravní značka.
