Článek
Všichni to dělají.
Venku je 30+, vzduch se nehýbe, potíš se i ve sprše.
Tak co uděláš?
Zapneš klimu.
A nastavíš ji tak, aby „to konečně bylo cítit“.
Pár dní bylo fajn.
Doma jsme mohli dýchat.
Malý spal líp. My taky.
Jenže pak přišlo to, co nikdo nečekal.
Nejdřív trochu pokašlával.
Pak začal mluvit nosově.
A během dvou dnů měl horečku přes 39.
Pediatrička řekla jasně:
„Zánět horních cest dýchacích. Klid na lůžku. Ale když to nepřejde, rovnou nemocnice.“
Nepřešlo.
V nemocnici nám řekli, že prudké střídání teplot je pro malé děti obrovská zátěž.
Zvlášť když jdeš z 24 stupňů doma do 35 venku.
A zpátky.
Znovu a znovu.
Tělo to neunese. Plíce taky ne.
A nejen dítě.
Já jsem skončila na antibiotikách.
Partner s horečkou, bolestí zad, krku, hlavy.
Najednou jsme všichni leželi – jakoby nás přejelo auto.
Jen kvůli jedné „nevinné“ věci – klimatizaci.
Závěr:
Neříkám, že klima je špatně.
Říkám, že špatně nastavená klima je horší než žádná.
Chtěli jsme si ulevit.
Místo toho jsme si ublížili.
A teď už víme, že příjemný chládek může mít zatraceně vysokou teplotu na výměnu.
