Článek
„Utratil jsem tolik a tolik.“ Ale kde jsou ty nákupy?
Když přijde z obchodu, řekne částku, kterou tam nechal. Jenže když se podívám do lednice nebo do spíže, vůbec to nedává smysl.
Tvrdí, že dal za nákup třeba 600 korun. Ale kde je ten nákup? Doma není ani pečivo, žádné maso, žádná zelenina. Jen pár drobností, které zdaleka takovou částku nedají dohromady.
Když se ho ptám, jen mávne rukou. „Všechno je drahé, co bys chtěla?“
Ale já si přece umím spočítat, kolik co stojí.
Účtenky nemá. Ale když ji zapomenu já, je zle
Když se vrátím z obchodu já, hned chce vidět účtenku. Když ji náhodou nemám, začne se rozčilovat.
„Jak máme mít přehled, když to takhle děláš?“ říká mi pokaždé. Jenže on účtenky nenosí nikdy.
Vždycky „zapomene“. Vyhodil ji. Nedostal ji. Nevzal si ji.
Jak je možné, že já musím každou korunu doložit, ale on ne?
Každý měsíc chybí peníze. A doplnit musíme oba
Ke konci měsíce už je v peněžence skoro prázdno. A on přijde s tím, že to musíme doplnit, jinak si nevystačíme.
Jenže já už nevěřím, že jsme všechno opravdu utratili. Mizí stovky korun a já nemám ponětí, kam.
Nejde jen o peníze. Jde o důvěru
Možná nemá přehled. Možná si neuvědomuje, kolik utrácí. Ale proč mám být já ta, která se musí zpovídat, zatímco on si dělá, co chce?
Možná peníze jen rozhazuje. A možná je bere i na něco, o čem mi neříká.
Peníze můžeme doplnit. Ale co důvěru, která se pomalu vytrácí?
