Článek
Každý den se mluví o inflaci, o růstu cen a o tom, že lidé mají méně peněz. Jenže zatímco politici se hádají a bankéři rozebírají čísla, běžní lidé čelí tvrdé realitě.
V práci tráví hodiny navíc, snaží se ušetřit, omezují se ve všem. A přesto mají pocit, že čím víc pracují, tím méně si mohou dovolit.
Kdo si dnes může dovolit normální život? Poctivě pracující člověk už rozhodně ne.
Drahé bydlení? Pokud nejste milionář, máte smůlu
Ještě před pár lety si člověk mohl říct, že vydělá na vlastní byt nebo dům. Dnes? Mladí si o vlastním bydlení můžou nechat zdát.
- Nájemné v Praze i Brně už překročilo hranici únosnosti.
- Hypotéky? Nedosažitelné, pokud nejste v top 10 % nejbohatších.
- Výstavba nových bytů? Zaseklá byrokracií a cenami, které nikdo nezaplatí.
A co dělá stát? Nic. Lidé si mají „zvykat“ na to, že vlastní bydlení je luxus.
Jídlo, energie, služby. Všechno je dražší, jen platy zůstávají stejné
Kdysi platilo, že když člověk tvrdě pracuje, může se mít dobře. Dnes tvrdě pracuje a jen přežívá.
- Základní potraviny jsou dražší než v Německu, ale platy? Poloviční.
- Účty za energie pořád vysoké, i když se slibovalo zlevnění.
- Kdo má rodinu, musí šetřit na všem – dovolená, volný čas, oblečení, cokoliv.
Tak kde jsou ty sliby, že se situace zlepší?
Práce už není cesta k lepšímu životu. Jen k přežití
Kolik lidí dnes dělá přesčasy, druhé směny, brigády navíc, aby si vůbec mohli dovolit normální život?
Už dávno neplatí, že si člověk tvrdou prací může zajistit lepší budoucnost. Dnes je práce jen prostředek, jak zaplatit účty a doufat, že po vás na konci měsíce nic nechce banka.
A zatímco běžní lidé počítají každou korunu, ti nahoře si vyplácejí bonusy a dávají rady o tom, jak stačí méně utrácet.
Lidé už nemají sílu. A vláda to dobře ví
Proč se nic nemění? Proč se pořád jen říká, že „musíme vydržet“? Protože ti, co rozhodují, žádný problém nemají.
- Nepotřebují řešit vysoké nájmy, protože mají vlastní nemovitosti.
- Nepotřebují řešit drahé potraviny, protože to jejich rozpočet nezasáhne.
- Nepotřebují bojovat o přežití, protože na jejich účtech peníze nechybí.
A zatímco obyčejní lidé si lámou hlavu, jak zaplatí další složenky, stát jim radí, ať si najdou lepší práci.
Kam tohle povede?
Kolik lidí se ještě nechá přesvědčit, že se mají dobře, zatímco žijí od výplaty k výplatě?
Kolik lidí ještě bude věřit, že musí šetřit jen oni, zatímco se na jejich úkor plýtvá penězi v politických kauzách?
A kdy konečně přijde den, kdy si lidé řeknou: „Dost. Takhle už to dál nejde.“
Protože pokud se nic nezmění, brzy už nebude stačit ani pracovat od rána do večera. Bude to pořád málo.
