Článek
Představte si ten moment. Pracujete na vnějším plášti Mezinárodní vesmírné stanice, když vtom selže karabina. Stačí jeden neopatrný pohyb, odrazíte se od modulu a najednou zjistíte, že se vzdalujete. Pokud selže i záchranný batoh s tryskami SAFER, nečeká vás žádný hollywoodský výbuch ani dramatické lapání po dechu. Vesmírná realita je děsivě tichá, klidná a řídí se neúprosnými zákony fyziky.
Fyzikální realita: Žádné tření, jen věčný drift
Ve vesmíru neexistuje atmosféra. To znamená, že zde není žádný vzduch, žádný odpor a žádné tření, které by vás zpomalilo. Jakmile se od stanice utrhnete, budete se pohybovat stále stejnou rychlostí a stejným směrem, jakým jste se odrazili.
Vizuálně to musí být paralyzující zážitek. Vaše domovská stanice se bude pomalu zmenšovat, až se změní v jasnou tečku mezi hvězdami, zatímco vy budete bezmocně rotovat v absolutní prázdnotě. Nic vás nezrychlí, nic vás nezastaví. Jste chyceni v dokonalém, věčném driftu.
Co se stane s tělem: Kyslík dojde, čas se zastaví
Moderní skafandry jsou mistrovská díla inženýrství, která astronauty chrání před extrémním vakuem a radiací. Mají však jeden zásadní limit – zásobu kyslíku a systém na pohlcování oxidu uhličitého. Ta vydrží přibližně 6 až 8 hodin.
Během této doby je astronaut naživu, plně si uvědomuje svou situaci a může komunikovat s rádiem, dokud neztratí signál. Jakmile ale kyslík dojde, nastává rychlý konec. Astronaut nejdříve upadne do bezvědomí kvůli nedostatku kyslíku (hypoxii) a během několika minut nastává mozková smrt. Tím ale příběh nekončí.
Po smrti se lidské tělo na Zemi začne okamžitě rozkládat kvůli bakteriím. Ve vesmírném vakuu je ale všechno jinak. Bakterie potřebují k životu kyslík a teplo. V otevřeném kosmu chybí obojí. Pokud se astronaut nachází ve stínu, teplota padá k šíleným -270 °C. Vakuum navíc z těla okamžitě vytáhne veškerou vlhkost. Výsledkem je, že se astronaut během chvíle promění v dokonale zmraženou, vysušenou lidskou mumii. Skafandr se stane jeho neporušenou věčnou hrobkou.
Věčná cesta miliony let tmou
Tato lidská „kometa“ pak pokračuje ve své pouti, kterou ovlivňuje už jen gravitace vesmírných těles. Scénářů, co se stane dál, je několik:
Oběžná dráha: Tělo může zůstat na oběžné dráze Země a létat kolem ní jako makabrózní satelit celé desítky let, dokud ho gravitace nestáhne do atmosféry, kde shoří.
Pád do Slunce: Gravitace naší hvězdy může tělo přitáhnout a po staletích letu ho definitivně spálit.
Cesta do hlubokého vesmíru: Pokud tělo získá dostatečnou rychlost, může opustit sluneční soustavu a zamířit do mezihvězdného prostoru.
Bez přítomnosti kyslíku, vody a atmosféry neexistuje nic, co by tělo a skafandr poškodilo (kromě případného nárazu mikrometeoritu). Zmražený astronaut tak může putovat temnotou v nezměněném stavu miliony, možná miliardy let. Přežije tak lidstvo, Zemi i celou naši sluneční soustavu. Je to ta nejčistší forma nesmrtelnosti – byť jen ve formě zmrzlé hmoty.
Měli bychom ostatky astronautů nechat volně driftovat vesmírem jako přirozenou součást kosmu, nebo se za každou cenu pokusit přivézt je zpět na Zemi? Napište svůj názor do komentářů!
