Článek
Poslední dny jsem sledoval zprávu, která vzbudila velké emoce ve světě fotbalu. Ne kvůli výsledku zápasu, ale kvůli jedné červené kartě. Přesněji řečeno kvůli tomu, že přestala platit. O to zajímavější bylo, když přišel samotný zápas, kde „znovuzrozený“ hráč nastoupil. Tým, který byl změnou poškozený, jednoznačně vyhrál. Najednou všude jako by se rozhostila vlna úlevy. Spravedlnost zvítězila. Alespoň tak jsme si to vyprávěli.
Přistihl jsem se, že mě vlastně vůbec nezajímá, kdo měl pravdu. Ani jestli byla karta správně udělená. Ani jestli měla být odvolána. Zaujalo mě něco jiného. Proč nás to vlastně tak bere.
Zdá se, že většina z nás má extrémně citlivý senzor nefér jednání. Když je očividné, že se používá dvojí metr, lidé okamžitě zbystří. Pokud si toho tedy všimneme, ale to už je jiný příběh.
Proč máme tak silnou potřebu říkat: „Tohle není spravedlivé?“ Náš cit pro spravedlnost je možná jeden z nejsilnějších motorů lidského jednání.
Protože děti křičí už ve čtyřech letech: „To není fér.“ Dospělí protestují. Národy se bouří. Sport nás dojímá. Knižní a filmové příběhy stojí na zadostiučinění. Pohádky končí obnovením řádu.
A možná právě proto nás dokáže zasáhnout i nespravedlnost, která se nás osobně vůbec netýká. Začal jsem mít podezření, že člověk se umí smířit s porážkou docela dobře. Mnohem hůř se ale smiřuje s pocitem, že hra nebyla fér. Skutečný neklid totiž často nezačne ve chvíli, kdy je pravidlo přísné. Začne ve chvíli, kdy přestaneme věřit, že platí pro všechny stejně. Ve skutečnosti jako by nám nešlo jen o výsledek, ale hlavně o pocit, že vznikl správným způsobem.
Když se to stane, objeví se ta zvláštní emoce. Úleva.
Jako by se na chvíli znovu potvrdilo, že svět ještě úplně neztratil smysl.
Vypadá to, že nepotřebujeme dokonalou spravedlnost. Potřebujeme věřit, že o ni někdo alespoň usiluje.
