Článek
Narazil jsem na další článek o AI. Od renomovaného novináře.
Čtivý. Přesný. Dobře poskládaný. Jedna myšlenka zapadá do druhé tak přirozeně, že si toho skoro ani nevšimnu. Všechno drží pohromadě. Dává to smysl. Vlastně skoro se vším souhlasím.
Čtu dál bez zaváhání a nemám ani potřebu se vracet. Nic nedrhne. Nic neruší. Pak dočtu, zavřu… a jdu dál. Až o chvíli později mi dojde, že po něm nic nezůstalo. Ne že by byl slabý. Právě naopak. Možná až příliš dobrý v tom, jak hladce zapadl mezi ostatní.
Tenhle pocit se vrací čím dál častěji. Různí autoři, různé styly, jiné příběhy — a přesto zvláštně stejný výsledek. Čtu něco, co je dobré. Dává to smysl.
A vlastně nevím, jestli ještě čekám, že mi něco otevře oči.
Občas si nějakou větu uložím nebo se na chvíli zastavím. Řeknu si, že tohle stojí za návrat. A pak ji ztratím mezi ostatními. Když se chci vrátí k mému seznamu uložených článků, vlastně nevím, kde začít. Nakonec nevyberu nic. A uvědomím si, že jsem ten seznam otevřel už potřetí.
Navazují na sebe. Přichází a odchází jeden za druhým, a přece se až v jakoby záhadném rytmu opakují. Nic nevybočí z řady.
Vím, že bych měl něco vybrat. Jen se mi nechce.
Čtu víc než kdy dřív. Odnáším si méně. Nevzniká moment, kdy by bylo dobré se zastavit. A tak se nezastavím vůbec. Všechno je dost dobré. Všechno je „stejné“.
Možná nehledám nové myšlenky. Možná čekám, až je někdo přinese.
Možná už to ani není o AI. Jen si na ní ukazujeme, že jsme přestali hledat.
A to mě nutí sednout si a psát. Ne proto, že nutně musím něco říct. Nechci už jen číst texty někoho jiného o všem a o ničem.
