Článek
Píp. Píp. Píp. Trochu „na bednu“. Stojím u samoobslužné pokladny a skenuji nákup. Vedle mě se vine fronta ke klasické kase.
„Ty lidi jsou prostě konzervy,“ pronese někdo za mnou. Užuž se mi chce přikývnout. Vždyť je to přece logické. Samoobslužná pokladna je rychlejší. Nemusíte čekat. Nemusíte vykládat nákup na pás. Máte všechno pod kontrolou. Proč tedy lidé pořád stojí ve frontě?
Hned si ale řeknu: Co já o těch lidech vlastně vím?
Třeba nechtějí dělat práci za někoho. Třeba si chtějí promluvit s pokladní. Třeba je za tím něco úplně jiného. Nevím. Jenže ani ten člověk za mnou to nevěděl. A přesto měl jasno. Jediné slovo. Konzervy. A tím bylo vysvětleno všechno.
Začal jsem si vzpomínat, kolikrát něco podobného sami děláme. Vidíme konkrétní telefon a máme pocit, že člověka už známe. Vidíme, jestli používá AI, jakou aplikaci otevře. Vidíme, jestli stojí u samoobslužné pokladny. A máme pocit, že tušíme, jak se k věcem staví.
Jenže potom nám něco jiného uniká. Mezi lidmi čekajícími ve frontě totiž možná stojí někdo, kdo zítra přijde s objevem, který změní jeho obor. Nebo někdo, kdo měl odvahu změnit profesi, začít znovu nebo opustit jistoty, když cítil, že už mu přestaly dávat smysl. A vedle něj možná pípá nákup člověk s nejnovějším telefonem, který používá AI každý den, ale už roky nezměnil jediný názor.
Došlo mi, že technologická adopce a modernost nejsou totéž, co otevřenost něčemu novému.
Zdá se mi, že jsme si zvykli dívat se na technologie i tam, kde jde především o člověka. Otevřenost novinkám se nepozná výhradně podle toho, jaké technologie používáme. Ale podle toho, jak ochotně znovu přemýšlíme o tom, co jsme už považovali za vyřešené.
Odcházel jsem od samoobslužné pokladny. Kdyby uměla mluvit, určitě by mi řekla: „Naskenuj, co sis koupil, a já ti řeknu, kdo jsi.“
