Článek
Už pokolikáté jsem slyšel zanícené svědectví o tom, jak úžasně si člověk může porozumět s AI. Usmíval se u toho způsobem, který dobře znám. Jako když člověk objeví něco, co mu najednou začne dávat smysl. Jako když narazí na někoho, kdo mu výjimečně rozumí.
Moje první reakce byla skoro automatická. „No jasně. Ona ti hlavně neodporuje.“ Jenže cestou domů jsem si uvědomil, že to není fér. Vzpomněl jsem si na vlastní zklamání, kdy jsem se svým AI asistentem narazil na jeho až servilní podporu a ten moment, kdy se mnou začal nesouhlasit. Teprve když jsme se začali přít, vznikl výstup, který stál za to. A bylo úplně jedno, jestli jsme zrovna stavěli automatizaci, navrhovali nový pracovní postup nebo přemýšleli nad nějakou myšlenkou. Protože moje nejlepší zkušenosti s AI vznikaly právě tehdy, když mi přestala jen přikyvovat.
Postupně jsem zjistil zvláštní věc. Na kvalitě výsledku se nepodílí jen to, jak dobrý je model. Stejně důležité je, jaký způsob spolupráce si s ní člověk vytvoří. A to mě začíná fascinovat.
Mnoho lidí používá AI jako velmi ochotného vykonavatele: napiš, přelož, shrň, najdi, spočítej, automatizuj, propoj s nejlepšími nástroji… A funguje to velmi dobře. A čím dál lépe. Mnohem zajímavější je ale něco jiného - čím déle s ní pracuji, tím méně mě zajímá, kolik práce udělá za mě. Mnohem víc mě zajímá, jak dobře dokáže pracovat se mnou.
Praktičnost a funkčnost výstupu zůstává důležitá. Jen jsem si všiml ještě jedné věci. Nejlepší výsledky nevznikají ve chvíli, kdy se mnou bezvýhradně souhlasí nebo vykonává dokonale moje pokyny. Vznikají tehdy, když mě přinutí podívat se na vlastní myšlenku ještě jednou. Když upozorní, že něco nesedí. Když vrátí otázku. Když nabídne jinou konstrukci. Když mě donutí obhájit vlastní závěr nebo koncept. Teprve tehdy podle mě začíná opravdová práce ve formě spolupráce.
Přestávám přemýšlet jenom o kvalitě systému a přidávám i kvalitu spolupráce. To není totéž. Stejný nástroj může dvěma lidem přinést úplně jinou hodnotu. Ne proto, že by byl pokaždé jiný. Ale protože každý člověk s ním vytvoří jiný pracovní vztah.
Nemyslím vztah v lidském smyslu. Nemá emoce, nemá ambice ani odpovědnost. Ale může vzniknout něco jiného: jasně rozdělené role, ochota nechat si odporovat, průběžné zpřesňování, společný cíl. A především vědomí, že odpovědnost zůstává na člověku.
Připadá mi, že právě tady se bude v příštích letech lámat rozdíl mezi lidmi a jejich pracovním výkonem. Ne podle toho, kdo bude mít nejlepší model. Ale podle toho, kdo se naučí vytvořit kvalitnější způsob spolupráce. A přiznávám, jeden rozpor mě pořád nenechává v klidu: jak je možné spolupracovat s něčím, co není živé?
Tedy zpátky k té větě mého známého: „My si spolu opravdu rozumíme.“ Už vím, proč jsem se usmál.
Říkám si, jestli si s AI nezačínáme opravdu rozumět až ve chvíli, kdy přestává být jen naším technicky zdatným pomocníkem a začíná nám pomáhat lépe přemýšlet. Možná právě tehdy nevzniká jen lepší výstup. Vzniká opravdová tvůrčí spolupráce.
