Článek
Donald Trump nedávno prezentoval svůj nový, tentokrát 28 bodový „mírový plán“. Nebyl ničím jiným než dalším pokusem přinutit napadenou Ukrajinu ke kapitulaci a podvolení diktátorským požadavkům Ruska. Jeho obsahem proto nemá smysl se vůbec zabývat, stejně jako ruskou reakcí, která i takto explicitně proruský dokument s arogancí sobě vlastní odmítla.
Pojďme si namísto Trumpových rusofilních exhibicí projít jiných 28 bodů této války. Těch nejdůležitějších, na které bychom neměli zapomínat ani na vteřinu, neboť odhalují až na dřeň absolutní neospravedlnitelnost zrůdné ruské agrese a všech jejích přisluhovačů či apologetů.
1) Ruská vojenská agrese je bezprecedentním mezinárodním zločinem nejhrubšího kalibru.
2) Hledat jakýkoliv „kompromis“ s požadavky zločince se slovy, že část jeho zločinů prostě za zločiny považovat nebudeme, znamená stát se jeho spoluviníkem.
3) Motiv civilizovaných zemí pomáhat napadené Ukrajině nemá nic společného s tím, zda jsou nám bližší Rusové či Ukrajinci, ale kdo je agresor a kdo oběť.
4) Válku zahájilo Rusko svojí agresí, a je také jedinou zemí, která v tomto konfliktu chce válčit. Okamžikem ukončení zločinné agrese Ruskem skončí i válka.
5) Ukrajinská obranná válka je i naše evropská válka o to, jak blízko se bude nacházet ruská hrozba. Ukrajinci skutečně umírají i za naši svobodu.
6) Jakékoliv úvahy o případném návratu Ruska mezi civilizované země jsou nemyslitelné, dokud Rusko neukončí páchání zločinů, nevydá jejich pachatele Mezinárodnímu soudu a nesplatí Ukrajině veškeré válečné reparace.
7) Pro odsouzení ruských zločinů je úplně lhostejné, čeho se kdy dopustily jiné země a zda či jak za to byly potrestány. Podobně jako vraha nezbavuje viny, pokud případně jiný vrah nebyl dopaden či potrestán.
8) Kdo se snaží tolerovat či dokonce ospravedlňovat zločince, sám se dostává na jeho úroveň. S nastupující Babišovou vládou a zejména předpokládaným novým osazenstvem Ministerstva zahraničí pod Klausovou taktovkou si takového barbarství bezesporu užijeme do sytosti.
9) Veškerou odpovědnost za válečný konflikt nese Rusko. Ukrajina ani Západ neudělaly nic, co by byť vzdáleně ospravedlňovalo ruskou agresi. Veškerá a v čase proměnlivá ruská „zdůvodnění“ agrese nemají sebemenší oporu v mezinárodním právu.
10) Ani případná dřívější diskriminace ruské menšiny na Ukrajině za žádných okolností neospravedlňuje vojenskou intervenci. Podobně jako kupř. Poláci nás v případě nespokojnosti s postavením své národnostní menšiny také nemohou vojensky napadnout a zabrat třeba Slezsko.
11) Rusko svojí invazí nemá nejmenší šanci získat právní nárok ani na metr ukrajinského území. Silou je může fakticky okupovat, ale nikdy legálně získat. Z protiprávní okupace totiž žádný legitimní nárok nevzniká, stejně jako z bezpráví nevzniká právo.
12) Mezinárodní právo nezná žádný pojem „velmoc“ či „sféra vlivu“, neboť všechny státy jsou rovnoprávné bez ohledu na velikost území, počet obyvatel či jaderných hlavic. Veškeré úvahy o podřízeném postavení Ukrajiny vůči Rusku jsou v přímém rozporu se zásadou svrchované rovnosti států garantované Chartou OSN.
13) Ruský režim je zločinný, protože páchá zločiny. Je úplně jedno, co si o tom myslí Donald Trump, a na kolika červených kobercích ještě bude Putina plácat po ramenou. Nedosáhne tím žádné rehabilitace Ruska, ale pouze vlastní degradace na Putinovu úroveň.
14) Příznivci Ruska neustále skloňují nutnost „realistického“ pohledu na konflikt, zatímco my ostatní stále marně čekáme, kdy jej konečně sami budou schopni. Onou realitou totiž je, že ruští agresoři se vůči civilistům sousední země již bezmála čtyři roky chovají hůře než zvířata.
15) Ukrajina je jako suverénní stát ve svých hranicích uznaná nejen mezinárodním společenstvím, ale i Ruskem samotným. Z toho vyplývá nejen její územní nedotknutelnost, ale rovněž právo na národní sebeurčení, jehož součástí je mj. právo rozhodnout, s jakými zeměmi chce spolupracovat a do jakých aliančních celků vstupovat.
16) Pro Rusko platí úplně stejná pravidla jako pro Ukrajinu. Stejně jako Ukrajina nemůže Rusku mluvit do vnitrostátní politiky, nemůže nic takového činit ani Rusko vůči Ukrajině. To platí přirozeně i pro legislativu týkající se jazyka, občanství, výkonu náboženství či preference politických stran.
17) Mír ve smyslu mezinárodního práva nastává ukončením bojů a obnovou právního stavu porušeného válečnou agresí. Kapitulace coby násilné vnucení podmínek vojenského agresora je opakem míru, protože má legalizovat faktický stav dosažený protiprávním použitím síly. Jakékoliv ústupky ruskému vydírání výměnou za ukončení bojů jsou proto projevem kapitulace, nikoliv míru.
18) Vůle bránit se ruskému vraždění vychází z rozhodnutí ukrajinského lidu. Kdyby takovou vůli neměl, Ukrajina by dávno kapitulovala. Ukrajina má na takovou obranu pochopitelně plné právo, a civilizovaný svět přinejmenším morální povinnost jí podle svých možností pomáhat.
19) V obraně Ukrajiny nerozhoduje, zda je reálné se nakonec ubránit, ale že má právo se veškerými prostředky bránit, podobně jako třeba oběť pouličního přepadení. Obrana před násilnou agresí je totiž účelem sám o sobě.
20) Západ opravdu neměl v úmyslu Rusko „strategicky porazit“ a NATO na Rusko útočit. Je to patrné i z úzkostlivé snahy vyhnout se přímému zapojení do vojenského konfliktu, přestože ruská agrese na Ukrajinu by k tomu poskytovala ideální záminku. Jakékoliv úvahy o tom, že se Rusko vojenskou agresí bránilo takovému scénáři, jsou proto absolutní utopií.
21) Pokud Západ nese nějakou vinu na současné situaci, pak v tom, že byl k Putinovu režimu dlouho příliš benevolentní v mylném očekávání, že se Rusko nakonec vydá civilizovanou cestou, což je fatální nepochopení jeho násilnické a diktátorské mentality. Slabá reakce po anexi Krymu byla pro Rusko signálem, že může všechno.
22) Veškeré ruské požadavky na různé demilitarizované zóny mezi Západem a Ruskem nejsou motivovány falešnými deklaracemi o ochraně ruské bezpečnosti, ale snahou co nejvíc oslabit východní křídlo NATO před případným ruským útokem.
23) Rusko stejně jako každý jiný agresor rozumí pouze řeči síly. Představa, že lze vést civilizovaný dialog s vůdcem režimu, který posílá vojáky do jiné země bestiálně vraždit civilisty včetně dětí, je naivnější než pohádky o hodném strýčku Vovo.
24) Česká republika vstoupila do nadstátních obranných struktur přirozeně nikoliv s cílem Rusko ohrožovat, ale být před ním chráněna. Rusko nemá sebemenší právo se do našeho rozhodnutí vměšovat či určovat, kolik techniky a vojáků NATO „smíme“ na našem území mít. Nás by také ani nenapadlo mluvit do vojenských sil na území Ruska.
25) Zakrýváním očí skutečnost nezměníme. Namísto iracionální snahy nalézt v jednání Ruska alespoň nějakou konsensualitu, anebo naivní víry že Trumpovo rusofilství je jen předstírané, je lépe si otevřeně přiznat nepříjemnou pravdu, že ruský režim je skrz naskrz zločinecký a pro Evropu je vzhledem k Trumpovu postoji existenční hrozbou. Tím spíš mu nesmíme ustoupit ani o milimetr.
26) Je pravděpodobné, že Trump by Evropu v případě napadení vojensky bránit nepřišel, a život v ruském otroctví by byl horší než smrt. Čím více a rychleji tedy bude Evropa bezpečnostně autonomní, tím lépe. A Česko má pochopitelně šanci jen jako její integrální součást.
27) Největším nebezpečím pro Evropu však aktuálně nejsou ruské zbraně, ale vnitrostátní sluhové Kremlu, u nás počínaje Institutem Václava Klause a koalicí SPD v Babišově vládě konče. Až ruský mužik zadupe na našich hranicích, zdejší Putinovi knechti mu v uctivém předklonu otevřou bránu, a ještě se budou vydávat za zachránce naší země. Je jen na nás nedovolit jim jejich záměry naplnit.
28) Vojenský konflikt bude brzy trvat již 4 roky. Ze všech sil se musíme bránit tomuto stavu přivyknout jako nové normě či jej snad dokonce chtít ukončit i za cenu prosazení vůle agresora, protože „už nás to nebaví“. Ruské zločiny jsou totiž i po čtyřech letech války stále úplně stejnými zvěrstvy jako byly první den, kdy šokovaly celý svět.
A na závěr snad to nejdůležitější. Uzná Rusko svoji vinu za zločiny v intencích výše popsaných bodů? Ne. Bude se jej k tomu snažit přimět Trumpova administrativa, která k tomu disponuje i reálnými prostředky vojenského odstrašení? Ne. Má k něčemu takovému vojenskou kapacitu současná Evropa? Ne.
Pak je tedy jedinou variantou v ozbrojeném konfliktu pokračovat. Z vůle a viny Ruska.
