Článek
Volby zjevně proběhly v souladu se zákonem, a jejich výsledek je proto nutno respektovat. Vybavuje se mně nyní řada voličů hnutí ANO, kteří jej dlouho dopředu toužebně vyhlíželi s očekáváním „krokodýlích slz a kvičení libtardů“, což bylo pro mnohé z nich nejspíš rozhodujícím motivem volby. Ničeho takového se však nedočkají. Alespoň ne ode mě.
Celkový výsledek je zřejmý, a netřeba jej proto dlouze rozebírat. Není porážkou vládní koalice, ale voličů, kteří si místo ní vybrali vizi okresního Česka bez ambicí, proloženého pachem ruského medvěda, autoritářství a Václava Klause, a které namísto prohlubování integrace k vyspělému Západu chtějí přimykat k nejostudnější unijní linii na ose Orbán – Fico. O to větší bude jejich zklamání až pochopí, že ani jim samotným to žádné štěstí nepřinese.
Jednou z mála jednoznačně pozitivních zpráv je citelná prohra krajního extremismu. SPD i v nepřiznané koalici s PRO a Trikolorou dosáhlo horšího výsledku než v minulých volbách, přičemž kdyby kandidovala jako přiznaná trojkoalice, uzavírací klauzuli pro vstup do Sněmovny by vůbec nepřekročila. A především se do Sněmovny vůbec nedostalo hnutí Stačilo!, které otevřeně volalo po „změně režimu“ a jehož náklonnost v Putinovu režimu byla nejhlubší a nejautentičtější. Pokud lze v těchto volbách voličům za něco poděkovat, pak že alespoň tuto nejbrutálnější formu extremismu jednoznačně odmítli.
Nejhorší scénáře se tak nenaplnily, což však nic nemění na tom, že nás čeká radikální změna kurzu české politiky. Nejen pro opětovnou dominanci v mezidobí výrazně radikalizovaného hnutí ANO, ale i pro jeho pravděpodobné partnery – proruské extremisty z SPD a Motoristy, kteří jsou díky propojení s Klausem z hlediska proruského prvku v podstatě totéž.
Namísto lomení rukama je však lépe rovnou přejít k úvahám, co můžeme udělat, aby následky byly co nejmenší. A také nezapomenout zmínit několik pozitivních faktorů, které nám mohou nezanedbatelně pomoci.
Takže především – volby nic nemění na tom, že nejméně polovina voličů chce nadále patřit na Západ a odmítá vyměnit liberální řád za jeho autoritářskou karikaturu. Téměř 2,5 milionu voličů koalice SPOLU, STAN a Pirátů jsou toho jasným důkazem. Volby tak nejsou žádným konečným triumfem zla nad dobrem či autoritářství nad hodnotovým liberalismem, ale jen rozdáním karet do další etapy tohoto boje.
A druhá důležitá poznámka – volební výsledky znamenají zisk mandátů zvolených kandidátů, nikoliv však bianco šek na realizaci jakéhokoliv programu. Tedy především takového, který by odporoval čl. 9 odst. 2 Ústavy, podle něhož je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná. Do této kategorie by bezesporu náležel kupř. záměr „orbánovsky“ podvázat svobodu médií či prosazovat jakoukoliv formu tolerance k mezinárodním zločinům páchaným Ruskem.
Dohled nad zachováním ústavních imperativů je úkolem pro ostatní ústavní instituce, nezávislá média, a především pak samotnou občanskou společnost. Tedy i pro oněch 2,5 milionu voličů, kteří podpořili strany bývalé pětikoalice. A v některých oblastech to bude opravdu horký boj. Obzvláště při uvážení, že za současné situace jsou nejvážnějšími kandidáty na post ministra zahraničí moskevský mužik Radek Vondráček za hnutí ANO, a rusko-čínský Klausův „reálpolitik“ Jan Zahradil za Motoristy.
Uvažujme dále. ANO, Klausovy Motoristé a koalice SPD se nejspíš dohodnou na nějaké formě spolupráce. Bude ji provázet řada extrémních nechutností, jako může být třeba křeslo předsedy Sněmovny pro Okamuru výměnou za nevydání Babiše ke stíhání. Na tom se ještě domluvit dokážou. Je však téměř nepředstavitelné, aby společně dokázali i vládnout.
Prozatím jim totiž stačila shoda na odporu k prozápadní vládě. Hledat ji však na aktivním programu bude pro tuto „koalici“ neporovnatelně těžší, ne-li nemožné. Obdobné platí o personálních otázkách, neboť Babiš není zvyklý ustupovat, a vůdci jeho malých extremistických satelitů zase nezřízeně baží po funkcích. A připomínat třeba vnitřní roztříštěnost volební koalice SPD, která se do Sněmovny doplazila jen zásluhou formálního výkladu volebního zákona, asi ani netřeba. Kromě toho budou nyní tyto strany ve vládní pozici, tedy opačné než doposud. Nyní se ony budou muset snažit tvořit, což je neporovnatelně obtížnější úkol než bořit.
S vysokou pravděpodobností tak výsledkem bude rostoucí nespokojenost voličů v celém autoritářském táboře, která naplno odhalí obrovskou nepřirozenost celého „antiliberálního“ spojení.
Uvažujme příklad. Čím se nejrychleji zdiskredituje někdo, kdo o sobě tvrdí že je např. hvězdný automobilový závodník, a přitom neumí ani řídit? Tím, že ho opravdu necháme nasednout do auta, a jeho fanoušci budou sledovat, jak sotva zvládne nastartovat a brzdu si plete s plynem. Samozřejmě musíme ohlídat, aby svojí nekompetencí auto nezničil či dokonce někomu neublížil. Ale pokud to dokážeme, nic víc netřeba. Zdiskredituje se totiž úplně sám.
Máme informační výhodu vědomí, co od „Babišovy koalice“ čekat. Orbán a Fico jsou dostatečnou předlohou, a Babiš není natolik nápaditý, aby vymýšlel něco jiného. Česká nás tedy bezesporu perný boj, na který jsme ale připraveni. O rozsah našich liberálních svobod, o naši mezinárodní důstojnost, o udržení nezávislosti těch médií, která doposud nezávislá jsou.
A také o Českou televizi, na jejíž nezávislost Babiš avizoval útok už předem s cílem podřídit ji státu, a tedy vládnoucí straně. Právě Českou televizi již jednou dokázala část politické scény spolu s veřejností politickému diktátu uchránit. Není žádný důvod, abychom to nedokázali znovu.
Takže ano, bude hůř a bude to ostuda. Nejspíš příšerná, a opět se budeme před civilizovaným světem stydět za vlastní vládu. Ale pokud budou jednotlivé ústavní instituce důsledné a občanská společnost nepropadne pasivitě, nejzásadnějším hrozbám zabránit dokážeme. A většina voličů autoritářské většiny mezitím pochopí, že žádná vláda není lékem na nespokojenost z vlastní zahořklosti a zpackaného života.
Celé nadcházející volební období tak bude další slepou cestou v naší historii. Nic míň, ale ani nic víc. Zdržíme se tedy další čtyři roky, zatímco nám vyspělý svět zase o trochu uteče a my mu budeme zase o něco víc závidět. Po čtyřech zmarněných letech které nás čekají (nespasí-li nás předčasné volby dřív) se ovšem na správnou cestu nynější Fialovy prozápadní koalice bezpochyby vrátíme. A zkusme si slíbit, že budeme silnější než doposud.
