Článek
Na serveru Novinky.cz nedávno proběhla v rámci článku o výsledcích šetření veřejného mínění agenturou STEM zajímavá redakční anketa se dvěma otázkami o postoji čtenářů k řešení ruské invaze, kde především vzájemné porovnání jejich výsledků přináší zajímavé informace nejen o mravní úrovni naší společnosti.
Výsledky je pochopitelně nutno vnímat v intencích limit, že takováto anketa není standardizovaným šetřením veřejného mínění s výběrem reprezentativního vzorku respondentů. Navíc počet hlasujících čtenářů se u obou anket mírně lišil, takže část čtenářů odpovídala jen na jednu z obou otázek.
Základní kvantitativní požadavky a rámcovou rovnost hlasů však anketa splňovala. Hlasovat totiž mohou jen čtenáři přihlášení účtem na Seznamu, tj. z každého účtu lze hlasovat jen jednou. A vyjádření názoru cca 60 tisíc čtenářů rozhodně není zanedbatelné číslo.
První otázka směřovala k řešení současné situace na Ukrajině. Znovuzískání všech ukrajinských území i za cenu prodloužení války vyjádřilo podporu 64,6 % čtenářů, a naopak co nejrychlejší ukončení konfliktu i za cenu, že by Ukrajina přišla o část území, podporovalo 35,4 %. Celkem hlasovalo více než 61 tisíc čtenářů.
Druhá otázka směřovala k hypotetické situaci, kdyby se ČR ocitla v podobné pozici jako Ukrajina. Na otázku, zda by v případě napadení ČR výměnou za rychlý mír obětovali část území republiky, odpovědělo 13,1 % čtenářů kladně a 86,9 % záporně. Celkem hlasovalo více než 57 tisíc čtenářů.
Pro přehlednost nazývejme u obou otázek názor podmiňující ukončení bojů obnovením územního stavu před agresí „mírem“, a názor ve prospěch ukončení bojů i za cenu postoupení části území agresorovi „chcimírem“.
Zajímavý je rozdíl v poměru mezi podporou míru a chcimíru v závislosti na tom, zda se otázka týkala ČR nebo Ukrajiny. Ve vztahu k Ukrajině by se totiž o 22,3% více hlasujících spokojilo s chcimírem, což je z celkového počtu hlasujících cca 13 tisíc čtenářů. Vzhledem k charakteru Novinek coby seriózního média, které nezaujme proruskou, konspirační ani dezinformační scénu lze očekávat, že v celé společnosti by byl podíl stoupenců chcimíru na Ukrajině mnohem vyšší. To potvrzují i výsledky průzkumu agentury STEM, o kterém Noviny v předmětném článku referují. V této souvislosti lze litovat, že v šetření STEMu nebyla položena ona srovnávací otázka reakce na napadení Ukrajiny vs. napadení ČR.
Předpokládejme dále, že kdo v anketě Novinek hlasoval pro chcimír v případě napadení ČR a současně hlasoval i v otázce napadení Ukrajiny, vyslovil se pro chcimír i zde. Opak by totiž znamenal, že by se hlasující spokojil v případě napadení ČR s chcimírem a pro Ukrajinu by naopak požadoval mír, což je u českých čtenářů nepochybně zcela marginální kombinace.
Chcimírem souhrnně pro ČR i Ukrajinu je pak tedy 13,1 % hlasujících, zatímco chcimírem pouze Ukrajinu je 22,3 %. Tento rozdíl je zajímavý a odráží skutečnost, že dominantní motivace obou těchto skupin chcimírů je vzájemně poněkud odlišná. Pro naši úvahu není podstatné, nakolik se od anketních výsledků liší zastoupení té či oné skupiny chcimírů ve společnosti, ale že obě dvě jsou ve společnosti významně zastoupeny, a ke každé z nich je potřebné volit odlišný přístup.
Pro oněch 13,1 % čtenářů hlasujících ve prospěch českého i ukrajinského chcimíru je ústředním motivem strach. Z eskalace války, utrpení, násilí, bolesti, smrti a všeho co s tím souvisí. Tito lidé principiálně raději ustoupí i protiprávní agresi než aby šli do střetu, a nerozlišují přitom, zda se taková situace týká jich samotných nebo někoho jiného. Neměří tedy dvojím metrem sobě a druhým a nehájí agresora, tj. jejich postoj v tomto ohledu nemá bezprostřední nemorální či protiprávní rozměr. Nejsou tedy nepřátelé demokracie, nicméně do vedení státu pochopitelně nepatří, protože by s nimi každý zločinec či vyděrač vytřel podlahu.
S těmito lidmi je nejen možné, ale dokonce i potřebné diskutovat a argumentovat, že ustupování diktátorům nikam nevede, neboť s jídlem jim pouze roste chuť. Netřeba patrně připomínat, k čemu vedla kupř. Mnichovská dohoda. Výmluvným důkazem je boj samotných Ukrajinců, kteří raději než okupaci a diktát ruské okované boty obětují své životy v heroickém boji za svobodu. Nadto pokud člověk o svobodu bojuje, má šanci ji znovu získat zpět. Naopak pokud se jí rovnou vzdá podvolením diktátorovi, vydává se mu tím na milost. A to je z historických zkušeností obvykle začátkem těch nejhorších zvěrstev, jaká si lze představit.
Navíc právě strach je to, co Putin nejvíc potřebuje. Jeho režim nemá nic jiného, čím by si mohl získat respekt mezinárodního společenství. Strach je ničivější zbraní než veškerý jaderný arzenál, a nejúčinnější nástroj vydírání. Pokud totiž diktátorovi k vítězství postačuje boj pomocí šíření hrůzy a všichni se mu klaní aniž by musel vůbec vystřelit, je to pro něj nejideálnější pozice. A jeho požadavky nejen že eskalují, ale mohou být v pravdě nekonečné. Při sebemenší známce odporu diktátor významně poklepe na jaderné tlačítko, a strachem ovládaný člověk mu namísto odporu rychle přispěchá vyleštit boty. Pokud tedy člověk nechce prožít život jako otrok zhmotnělého zla, nic jiného než vzdor mu nakonec stejně nezbyde.
A kromě toho, vzpomínáte kolik už Putin vyhlásil červených čar a kolik jich už bylo překročeno, aniž by se apokalyptické hrozby naplnily? Kdyby se na začátku války všichni začali klepat strachy, Ukrajina kapitulovala hned první den a civilizovaný svět dělal, že to nevidí, stejně jako by nechtěl vidět teror, který by tam Putin následně rozpoutal. Nejlepší protizbraní proti strachu je proto si jej racionalizovat, nebo alespoň nedat najevo.
Ředitel vydavatelství Forum 24 Pavel Šafr k tomu velmi výstižně konstatuje, že „naše čest má vždy větší smysl než všechny jaderné zbraně v rukou ruských zločinců. Veškerý strach z atomového grázla by měla navždy převážit naše hrdost.“ Tento přístup je nesrovnatelně účinnější než naivní naděje, že když despotovi obětujeme jednu ovci ze stáda, nechá ostatní na pokoji. Nenechá! Naopak se tím utvrdí, že dosavadní strategie je ideální k tomu, aby mohl sežrat všechny, a nemusel se přitom ani namáhat.
Naopak vážným nebezpečím pro demokracii je druhá skupina chcimírů o anketní síle 22,3 %, která by v případě napadení ČR část území za ukončení bojů nevyměnila, ale v případě Ukrajiny takové řešení preferuje. Jejich ústředním motivem je pohrdání morálkou. Kdo si totiž uvědomuje zločinnost zabrání cizího území, nicméně o jeho toleranci rozhoduje v závislosti na míře osobního dotčení či zájmů, není nic jiného než morální dezolát. A to ať již tak činí z důvodu hypertrofovaného sobectví či dokonce otevřené podpory Ruska.
Takoví lidé v lepším případě kohokoliv vymění za osobní prospěch, v horším předhodí přímo nepříteli. Diskutovat s nimi téměř nemá význam, protože bezcharakterní uvažování se žádnými vnějšími argumenty jen tak změnit nedá. O to důležitější je nedopustit, aby nám vybírali příští vládu a udělali ze svých postojů společenské a právní normy. Babiš, Okamura, Rajchl nebo Klaus na takovou příležitost čekají s otevřenou náručí.
